Muhara pochopil význam výhružného dopisu velice dobře. Vzal odpočatého koně, spěšně si upevnil na záda Surisagamu a na lýtko Ratakaru, oblékl si poloviční zbroj a vyrazil tryskem z obrovského hlavního města. Doprovázela ho skupinka slíbených mužů. Vlastně to nebyli muži, byli to elfové. Bylo jich deset a jeli na rychlých bílých koních. Měli své luky na zádech s již napjatou tětivou a své dlouhé nože na sedlech koní. Muhara s sebou luk neměl, vlastně si ho spíše zapomněl vzít, uvědomil si, ale to už bylo pozdě. Jeli několik hodin v tichosti, když začal Muhara matně poznávat krajinu kolem sebe. Už přes rok tu nebyl, ale přece... a pak se dostal na skálu s vyhlídkou, nechal odpočinout koně a vyběhl nahoru pro lepší výhled. Před ním se mu rozprostřela rodná travnatá rovina, široká i dlouhá asi kilometr. Uprostřed ní se tyčila chabě palisádami chráněná rodná vesnice. Z komínů se kouřilo, brána byla otevřená, všude vládl klid jako když odjel. Nasedl na koně a pobídl do střemhlavého trysku ze skály přímo dolů. Věděl, že se nepochybně shledá se spoustou starých tváří, že ho budou vítat jako hrdinu a že by tam měla být i Mučača. Nemohl se dočkat. Navzdory tomu, že sráz byl ostrý a neopatrný jezdec by se zde mohl i s koněm zabít, elfové udrželi tempo a vyrovnali Muharův trysk. Když dospěli k bráně, strážný Muhabier spal, opřený o svojí halapartnu ve stoje za bílého dne. Muhara ho tak znal, vlastně ho nikdy neviděl, když byl vzhůru, ani ho nikdy neviděl v jiné pozici či kdekoliv jinde. Muhara se tomu zasmál, nechal ho spát a i se suitou elfů nacválal na náves. Pohybovala se zde spousta muhaiů, známí i ti, kteří se Muharovi již vykouřili z hlavy. Všichni se tvářili ohromeně a jezdce nedůvěřivě sledovali, něco si šeptali a divili se. Muhara zabočil doprava, k nejkrásnějšímu domu z vesnice. Muhalův dům byl zamčený, se stále pečlivě okopanou zahrádkou. Muhara i elfové zde uvázali své koně a vešli do hospody za Muharou. Bylo zde plno známých tváří, kteří si Muhary asi ani nevšimli. U pultu stála osoba v černém plášti, nic nepila, všichni se jí lehce stranili. Muhara v ní poznal Mučaču a přistoupil k ní. Posadil se vedle oné zakuklené osoby aniž by na ní pohlédl pro zachování nenápadnosti a ledabyle zdvihl ruku na znamení, že chce pivo. Když lidé spatřili elfy, s jekotem utekli od nejbližších dvou stolů kam se elfové pohodlně usadili. „Jakou si měla cestu?“ zeptal se Muhara mimoděky Mučačy. Když se mu nedostavila odpověď, pomalu na ni pohlédl. Zakuklená osoba pomalu otáčela hlavu. Místnost zachvátil chlad, dva elfové vstali a tasili luky, zbylí se pouze tvářili znepokojeně. Navzdory zcela mírnému počasí se ozvala meluzína svištící okolo. Zvedl se mrazivý a bodavý vítr. A pak ona osoba otočila hlavu. Nebyla to Mučača.
Na Muharu se zpod kapuci a nepřirozené roušky stínů usmívala šklebící se ústa, ne mile se šklebící, spíše zcela nepřirozeně se šklebící ústa lebky. Byla to lebka, měla na sobě ale tenounkou vrstvu kůže. Oční důlky mělo stvoření nepřirozeně prázdné a přesto v nich mělo oči, zlé a neúprosné oči. Muhara vyjekl, nechal stát pivo na pultě a skočil vzad. Skoro všichni lidé z hospody bleskově utekli. Skoro všichni. Doposud nezpozorovaná skupina zakuklených postav na druhé straně hospody vstala a začala se přibližovat k Muharovi, až nebezpečně rychle. Elfové tasili luky a zasadili do tětiv šípy, vstali a zamířili systematicky na nepřátele. „Představ si, že tě nějaký nevychovaný zmetek zabije. Jak by ses mu pomstil?“ promluvil nenadále kostlivec hlasem, který jakoby nevycházel z jeho úst, spíš jakoby ho šeptala meluzína všude okolo. Muhara už docela dobře chápal, s kým má tu čest a jeho podezření ještě utužilo, že si osoba vytáhla nechvalně známý meč Sind – Grenlíf z pouzdra na zádech. Muhara sice netušil, kde ho vzal, když sám viděl, jak ho jeden z muhaiů nenápadně stopil na bojišti po boji. Vlastně to ani nechtěl vědět, ještě by zjistil jak moc je Muweon mocný. Muweon pomalu vstal, sundal si kapuci a cvičně mávl Sind – Grenlífem. Elfové na nic nečekali a vypustili po něm salvu šípů. Muweon sebou cukl, lehce zprůhledněl a povylétl do vzduchu. Šípy jím prolétly skrz naskrz aniž by se ho dotkly. Elfové okamžitě vsadili do tětiv další šípy a Muhara se po Muweonovi rozmáchl Surisagamou, jejíž oheň nechal vzplanout. Muweon mu dal do cesty rozeklátou špičku svého Sind – Grenlífu, jak Muhara očekával. Chvíli spolu ledabyle bojovali, elfové se zatím pustili do dalších zakuklených kostlivců v místnosti. Pak se Muharovi podařil výpad hrotem a bodl Muweona do hrudi, do pravé strany hrudi. Meč jím projel jako máslem až po jílec. Muhara v duchu zajásal a zakroutil mečem. Pak si uvědomil, že meč není v Muharově těle, jen v jeho plášti, mezi jeho kostlivými žebry. Pak ho něco napadlo. Rozžehl čepel Surisagamy jak jen to šlo. Muweonův plášť zprvu vzplál, pak ale zhasl. Muhara šokovaně vytáhl Surisagamu ven a spěšně pohlédl na její čepel. Byla studená, neustálý plamen neplápolal. Chvíli se snažil, po něco málo vteřinách se mu podařilo prolomit ledovou krustu a vzplanout ohněm. Pak Muweon přešel do série svých úderů. Bušil na Muharu tlustým, těžkým a nesmírně smrtícím koncem své zvláštní a smrtonosné zbraně. Jeho údery byly zcela zmatené, chaotické, neočekávané, nepravidelné, zvláštní, cizí... třikrát za sebou udeřil střechou a namísto toho, aby jak Muhara čekal znaveného nepřítele čekajícího nejspíš další úder střechou sekl rubovým či spodním sekem a ukončil jeho život (a asi by se mu to i povedlo) tak se prostě stáhl do obrany, jakoby mu došel program či se unavil. Nebo když se Muharovi podařilo dostat se do útoku, Muweon namísto krytí se rozeklálým hrotem své zbraně zkusil úder hlavicí meče. Kdyby něco takového udělal kdykoliv předtím v pevnosti Muhara, Muhagin by ho jistě pokáral co to vyvádí za nesmyslné chvaty. A v tom to právě spočívalo. Muweon byl zcela nevypočítatelný. Na cokolov podobného Muharu nikdo nepřipravil, nikdy předtím nebojoval se soupeřem, který namísto nastavení záštity při úderu střechou chytil svůj meč za špatný konec a nastavil na obranu část meče, kde se většinou meč drží. Následně Muweon udeřil Muharu tupou stranou své zbraně přímo do pravé tváře. Muweon byl nepochybně výborný šrmíř, který kdyby používal alespoň podobný styl boje jako Muhara, byl by vyhrál. Jenže on ne, on ho prostě nesekl do hlavy, ale udeřil tupou stranou. Zanedlouho dostal Muweon silně navrch, byl teď mnohem silnější než předtím té nedávné noci, když ho Muhara zabil. Elfové naproti tomu vyhrávali, zatím žádný z nich nebyl ani těžce zraněn a dva kostlivci již nehybně leželi na zemi. Pak se Muharovi podařil jeden výpad a přesekl provázek spínající Muweonův plášť. Ten s žuchnutím spadl na zem a odkryl Muweonovo tělo. Muweon měl na sobě černý oblek, na rukou měl černé kožené rukavice. Byl neskutečně vyhublý, vlastně byl opravdu jen kostra. Jediné, co měl a co kostry nemívají bylo něco jako srdce. Muhara viděl záhyby na Muweonově košili, jak pulsují a tepou jako srdce pod nimi. Bušilo pomalu, chladně a vyrovnaně. Pak Muweon udeřil Muharu do břicha opět tupou stranou své zbraně překvapivou silou. Muhara odlétl naznak a prorazil zeď hospody. Dopadl na polovylidněnou náves na záda, se Surisagamou v ruce. Elfové za ním skočili a kryli ho semknutým útvarem proti dotírajícím zakuklencům. Pak přišel i Muweon. Muhara se rozhodl změnit strategii. Když viděl způsob boje elfů s jejich noži, napůl přivázanými k zápěstí, řekl si, že by možná proti Muweonovi obstáli lépe než on. Naproti tomu zakuklenci bojovali zcela všedně a předvídatelně, jako každý řádový voják. Elfové evidentně ale do této jejich primitivní taktiky krytí se záštitou a kombinací tří sestav úderů nepronikly. „Vemte si ho, já je zvládnu!“ křikl na elfy Muhara. Ti se rozeběhli k Muweonovi, obestoupili ho a počali ho zasypávat sérií úderů. Muhara se ze země dostal sklopkou, dvakrát kolem sebe mávl Surisagamou a vytáhl Surisagamu. Zakuklenci si zcela synchronizovaně sundali kápí, tasili své zahnuté katany a udělali kolem něj napůl sevřený půlměsíc. Neměli zcela klasické lebky jako Muweon či každá normální mrtvola. Měli ve hlavách zatlučené hřebíky, zámky na ústech, trnové koruny, potrhaná pouta a následky nemilosrdného mučení. Většině něco chybělo, končetina nebo kus kostry. Měli rozdrásané obličeje a nezřetelné nápisy vypálené do čel. Neměly též prázdné oči jako Muweon, jejich oči rudě plály. Plály nenávistí a touhou po neurčité pomstě světu za své zjevné silné utrpení. Na pláštích měli zvláštní nezřetelné symboly, nepochybně cizím jazykem. Bylo jich sedm. Byli napůl éteričtí, lehce průhlední. Sálala z nich tma, zima a pocit nezřetelné nenávisti. Pak s řevem meluzíny začali bušit do Muharovy obrany. Měli všichni obouriční katany, meče z východu. Tyhle ale nebyly jako ty z obrázků z učebnic v pevnosti. Nebyly krásné, zdobené a smrtící. Byly orezlé, staré, otupělé, zubaté a špinavé. Při každém úderu ocele o ocel se z nich kus odsypal nebo ulomil. Muhara ale zanedlouho poznal, že to nejsou klasické staré a neefektivní zbraně do šrotu. Plála z nich magická energie, Muhara zřetelně slyšel jejich pláč a řev kdykoliv se na nějakou z nich soustředil a jejich démonický a zlý smích pokaždé, když nějaká z těchto zakletých čepelí narazila do jeho brnění. Muhara je dosti silně podcenil. Tito duchové vůbec nebyli slabí a všední nepřátelé. Byli nepřekonatelní, sálal z nich neskutečný strach a bojovali velice obratně. Když Muhara některého z nich zasáhl, buďto to jím hladce prošlo bez zranění nebo mu prostě usekl kus kosti či jejich koženého brnění pod plášti. Po chvilce se jednomu z nich, tomu se zámkem na ústech a obrovským počtem ran a vypálenin na kostech podařilo seknout Muharu do již nekrytého ramene. Rána by sama o sobě nebyla tak strašná, vlastně to bylo jen škrábnutí. Hrozně to ale bolelo. Z rány mu šel nazelenalý dým a celé to pálilo. Muhara neslyšel nic jiného než ukrutný ztrápený smích. Jeho doposud pohodový boj se změnil v noční můru. Smály se na něj spousty ztracených duší, duší z jejich zbraní a jejich vlastních duší. Přály mu nesmírně bolestivou ukrutnou smrt, alespoň tak ukrutnou, jako potkala je samotné. A přesně to se zatím Muharovi dostávalo. Kdykolov se špatně kdyr z kterékoliv strany, přišel úder. Dostatečně tvrdý na to, aby Muharu sekl až do masa a schválně příliš měkký na to, aby mu vážně ublížil. Z každé jeho nezhoubné, ale přesto velké rány mu šla zelená pára do oblak a bolest do celého těla. Už to nevydržel. Po dalších snad deseti ranách do pravé paže upustil Surisagamu a svalil se na zem. Rukama si kryl hlavu a byl schoulený do klubíčka. Rány se stupňovaly, dopadaly všude. Neexistovalo nic jiného než ukrutná bolest a slepá nenávist. A všechen ten smích okolo. Stále se smál, čím víc Muhara trpěl, tím víc. Jeho bolest těm stvůrám prospívala, osvobozovala je, neprahly po ničem jiném než po tom udělat někomu to, co kdysi někdo udělal jim. Pak bolest ustala, seance nenávisti polevila. Muhara si uvědomil, že pravděpodobně umírá, že opouští své trpící tělo. Cítil přibližně to samé, co asi cítili jeho pomstychtivostí šílené vrazi. Cítil nenávist k nim a ke světu. Chtěl se vrátit do těla, ne do svého, ale do těla, které s těmi sedmi pořádně zatočí, pak je všechny dát na skřipec a přidělat jim do hlav pár hřebíků. Pak ho někdo chytil za ruku. Muhara si teprve teď začal uvědomovat co vidí. Viděl kolem sebe nepravidelné podivné tvary a barvy čehosi zpřeházeného a rozostřeného. A přímo před ním byly dveře. Nebyly to dveře, vlastně to byl disk. Světle zářící disk, v průměru asi tři metry. Muhara ale věděl, že do něj lze vstoupit. Vlastně by přesně to udělal, kdyby ho nechytila něčí ruka. Pořád ho držela. Ten disk byl krásný, lákavý. Naproti tomu rozostřená krajina za ním byla ošklivá. Stále v ní převládal pocit bezcílné nenávisti a bolesti. Pak se nad podivnými předměty začalo objevovat sedm hlav, sedm neskutečně zmučených hlav. Všechny volaly Muharu k sobě, chtěly ho roztrhat. Pokusil se vykroutit se ruce, která ho táhla zpět do světa živých a vstoupit do portálu. Zabral ze všech sil. Ne, ruka ho držela moc pevně. Nakonec se rozhodl se vrátit. Ruka mu pomohla. Pak ucítil zase staré známé pocity. Bolest, nenávist, utrpení, bezmoc... ale mezitím ještě něco jiného. Ruka stále svírala tu jeho, nebylo mu to nepříjemné. A mezi těmito pocity světa ucítil další pocit, kvůli kterému mu možná stálo za to se sem vrátit. Lásku...