Sbalil jsem si jídlo na měsíc a rezervní oblečení, víc toho vlastně ani nemám. Vzal jsem si své sváteční černé kalhoty a zelený plášť s kapucí. Na opasek jsem si připnul pochvu se Surisagamou a ze stromu na návsi si ulomil klacek podobný holi. Ještě než jsem dal sbohem své vsi jsem se šel rozloučit s dědou. Ten mu pouze ve dveřích velmi stručně řekl „Musíš jít rychle, začíná se blýskat na hodně špatný časy, nechoď po cestách a zůstaň ve skrytu. Surisagamu nikde neukazuj! Jo a ještě něco... pozdravuj Muhagina.“. Bez dalšího loučení jsem vykročil a prošel vesnickou branou pryč. Kráčel jsem po cestě směrem od svého dětství a mládí pryč do neznáma k nějakým zasněženým horám kdesi na severu najít nějakého děsně starého blázna, který mě má naučit šermovat mečem a kouzlit nesmysly. Asi v podobném duchu se mi honily myšlenky hlavou po cestě, že jsem si ani nevšiml, že už zapadá slunce. Prví noc jsem přečkal zachumlaný do pláště asi dvacet sáhů od cesty na kraji drobného hvozdu. Ráno jsem zase šel po stejné cestě a den nato zase a zase... Už skoro dva týdny jsem neviděl živáčka, pochoduju hustým lesem po jakési strmé pěšině. To, že jdu správně pouze odhaduji z určení severu, jež se podle lišejníku na stromech nalézá přede mnou. Je tady děsná zima a co hůř, v noci neustále slyším vytí nějakých divokých šelem. Pokud správně počítám, zítra to bude měsíc od mého odchodu z vesnice. Dobrou zprávou je, že už nejdu lesem ale po travnatém porostu. Pěšina se proměnila v kamennou cestu a vede na sever. Špatná zpráva je, že mi dochází jídlo a je tu snad tisíc stupňů muha pod mínusem. Když tu najednou vidím něco, co mi vyrazilo dech. V dálce na obzoru jsem zpozoroval zasněžené špičky kopců a stromů. Jasně bílá krajina a hory sahající až do oblak, že jim nebyly vidět vršky! Zapoměl jsem na únavu a rozeběhl se dopředu. Proti mně šla po stejné cestě nějaká postava. Zpomalil jsem a znejistěl. Mám se schovat? Není to loupežník? Na druhou stranu jak mám sám v takhle obrovských horách najít jediný příbytek? Třeba by mi mohl poradit... Důvěřivost zvítězila nad nedůvěřivostí a přišel jsem k němu. Už z dálky si mě pozorně prohlížel, jeho pohled zejména utkvěl na mém chabě schovaném meči. Ke svému neblahému zjištění jsem zjistil, že se mu u pasu také houpe meč. Byl starší než já, odhadem tak tři tucty zim a byl o půl hlavy vyšší. Měl jasně hnědé oči, černé kudrnaté vlasy splývající až po ramena. Na to jaká tu byla zima byl dosti nalehko – měl krátké kalhoty a pletený svetr z hrubé ovčí vlny, trochu otrhaný. Nesměle jsem se ho zeptal: „Promiňte pane, jdu tudy správně za nějakým Muhaginem?“ Jeho úsměv následující po mé otázce se mi nelíbil. „Za Muhaginem? Toho znám. Co mu takový slabounký mládeneček chce?“ Trochu jsem z toho znejistěl. Původně jsem teď chtěl odpovědět, že mě posílá můj děda Muhala, ale pak jsem si vzpomněl, jak mi děda říkal, ať se raději moc neprozrazuji. Tak jsem prostě odpověděl „Nesu mu tajný dar z dálky“. On se usmál, teď skoro upřímně. „Jo, tak to už jsi trošku přešel, to se budeš muset vrátit asi půl kilometru zpátky odkud si přišel a pak jít po takový zvířecí pěšince vyšlapaný od jelenů.“ Poděkoval jsem mu a otočil jsem se, najednou jsem na něm zpozoroval něco zvláštního, co jsem si předtím vlastně ani neuvědomil. Asi to bylo tím, že jsem měsíc před tímhle setkáním neviděl živáčka, ale to je vlastně jedno. Ten pán měl na levé tváři kresbu černou barvou. Na té kresbě byl jakýsi zvláštní předmět, vypadal jako cenný přívěsek, nebo spíše jeho půlka. Znovu jsem se otočil k němu, abych si to mohl lépe prohlídnout. Jen tak mimochodem jsem se ho zeptal „A pane, co vy tady vlastně děláte?“ Jeho úsměv vybledl. „Ale o víš, sbíram tady dřevo.“ To bylo už trochu moc, protože s sebou žádné dřevo netáhl. „A kam to dřevo dáváte?“ zeptal jsem se. On si zcela otevřeně vzpomněl, že s sebou vlastně žádné nemá, chvíli přemýšlel a pak řekl, že ho má v kapse svetru. Připadal mi velice divný, teď už jsem si všiml další zvláštní věci. Z kapsy mu čouhal svinutý pergamen. „Vy jste tajný posel, žejo?“, zeptal jsem se ho. On na mě chvíli civěl, pak se zmohl na krátkou odpověď „ne“. Ze zvědavosti jsem se ho zeptal, jestli se můžu mrknout na zprávu, že udržím tajemství. Zachoval se velice nečekaně. Vyplašeně poodstoupil o jeden krok a rychle tasil meč. „Co ode mě chceš!?“ vykřikl na mě. „O co se to vůbec snažíš? Poslali tě, abys chytal zvědy, že!?“ Teď už mi bylo jasné, že toto individuum se zde neprochází s dobrým úmyslem. Pravděpodobně ani o tom sídle Muhagina nic nevěděl, protože jsem si žádné pěšinky od srnců před chvílí nevšiml a vůbec nejspíš to je nějaký nepřátelský posel a podobně... Na jednu stranu jsem se cítil vítězně, že jsem ho odhalil, na druhou stranu „doháje, co teď“? Je tu někdo pravděpodobně vycvičený v boji s dobrým důvodem zavraždit mě a má meč. Neměl jsem se s ním zaplétat. No nic, teď už to nevyřeším. Nenapadlo mě nic lepšího, než začít utíkat prostě pryč od něj, třeba jsem rychlejší. Otočil jsem se a běžel co nejrychleji po cestě odkud jsem přišel. Podle dusotu bot za mnou jsem pochopil, že mě pronásleduje a myslí to vážně. Jenom jsem zrychlil. Po asi půlduhého kilometru jsem zabočil vlevo do lesa s úmyslem ukrýt se. Už jsem ho za sebou neviděl, což také nemuselo nic znamenat. Byla tu pěšina. Utíkal jsem dál sprintem a větve jehličnanů okolo se mi zabodávaly do tváře. Sníh padající ze stromů se mi sypal za krk. Byl tak neuvěřitelně studený a pomalu se roztékal, hrozně nepříjemný pocit! Po další chvíli jsem před sebou uviděl schody po strmé hoře nahoru. Vzhlédl jsem a uprostřed neprostupné mlhy jsem spatřil jakousi stavbu rozličných tvarů. Zaradoval jsem se, třeba to je to sídlo Muhagina! Za sebou jsem zaslechl hlas toho kudrnáče, zplna hrdla klel, moc jsem toho nezaslechl přes krev, jež mi pulzovala ve spáncích a nutila mě nemyslet na nic jiného. Lezl jsem nahoru jak jen nejrychleji to šlo, dokud jsem se asi po půldruhé hodiny nedoplazil před dveře této drobné pevnosti. Byla to rozlehlá stavba o dvou patrech s vysokou věží nahoře. Přišel jsem ke tlusté dubové bráně a klepadlem ve tvaru půlky toho samého amuletu, jako měl ten člověk vytetovaný na tváři. Akorát toto byla pravá půlka, celá bílá. Za chvíli se dveře bezhlučně otevřely a já vešel dovnitř. Byla tam dlouhá místnost lemovaná podpůrnými sloupy s připevněnými pochodněmi. Mezi každými dvěma sloupy stála brnění držící meče. Nebo v těch brněních byli živí lidé? To těžko říct. Na konci bylo hranaté okno svítící mi do očí a pod ním masivní křeslo, na kterém někdo seděl. Kvůli světlu z okna prolínajícího přítmí jsem mu neviděl do tváře, pouze jeho siluetu. Nesměle jsem šel dál. Když sem přišel asi pět metrů od toho člověka, už jsem mu docela dobře viděl do obličeje. Byl nepochybně velmi starý, ale zachovalý. Měl šedé delší rovné vlasy, výrazné obočí, jasně modré oči, ostře řezanou lehoulince vrásčitou tvář a dlouhou šedivou bradku. Byl oblečen do bílého roucha. „??et a????????????kh??ú“ řekl mi. Bohůžel jsem mu nějak nerozuměl. „promiňte, nějak vám nerozumím“. On odpověděl již srozumitelně. „To chápu, pouze cituji své citáty a elfština lépe zní. Proč přicházíš? Vzhledově mi připomínáš jednoho muže, co jsem znal. Víte, chci se nechat vycvičit, posílá mě můj děd Muhala, toho jste pravděpodobně myslem tím „mužem“. On chvíli přemýšlel. Pak se zeptal: „a co soudí tvé srdce? Měl by ses nechat vycvičit a bojovat za nás proti démonům a Mučaiům?“ Odpověděl jsem jednoduše „ano“. Do místnosti vběhl zvenčí nějaký muž. Byl pozuby ozbrojený a přiběhl až k Muhaginovi. Něco mu pošeptal. Pak na mě Muhagin promluvil. „Tvému výcviku se budeme věnovat později, teď máme něco naléhavějšího. Neviděl jsi cestou nějakého muže tady poblíž?“ Vyprávěl jsem jim o své příhodě s Kudrnatým podivínem. Bylo vidět, že se znepokojil. Tleskl a zanedlouho začaly ze dveří po stranách vybíhat nějací muži. Všichni vyzbrojení kyrysem, přilbou, mečem a štítem. Muhagin zařval „Všichni připravit, poblíž se potuluje Mučaiský posel! Váš úkol je ho zabít a ukrást dopis, asi ho má v kapse“ Všichni ozbrojenci začali vybíhat ven ze dveří. Pak se mistr podíval na mě a promluvil. „Uvidíme, jestli se nám tu hodíš nebo ne. Jdi s mými muži a zabij toho Mučaie. Pozor, je nebezpečný, ale to jsi asi už zjistil sám.“ Vyběhl jsem ven a rozeběhl se k místu, kde jsem ho naposledy viděl. Za mnou běžel ještě jeden ozbrojenec z naší strany. Zanedlouho jsem spatřil stopu jeho tvrdých kožených bot ve sněhu, v té pěšině kam jsem zabočil. Rozeběhli jsme se po nich. Chvíli na to se ten druhý zastavil a z trnité větvičky strhl kadeř hrubých kudrnatých vlasů. Přičichl si k nim. „Nemůže bejt daleko, pot na nich ještě nestačil zamrznout, už ho skoro máme!“ a běželi jsme dál. Za relativně dlouhou dobu jsme se dostali na paseku. Když jsme jí probíhali, spatřili jsme ho na druhé straně jak zabočuje mezi stromy. Ten ozbrojenec navrhl, že mu nadběhne zleva, že to tam zná a že tam ten kudrnáč bude muset zabočit kvůli velké skále stojící napravo. Souhlasil jsem a rozeběhl se přímo za kudrnáčem. Skutečně když už jsem byl necelé dva tucty metrů za ním se napravo z lesa vztyčila skála. Teď už ho máme! On si ale vytáhl zpod svetru lano a hodil ho nahoru. To se zachytlo na výbežku se skály a on po něm začal šplhat. Lano za sebou potom zvedl a obmotával si ho kolem těla, čímž se zároveň i jistil proti pádu. Tím mě teda docela dostal. Když jsem přiběhl k lanu, byl už dost vysoko na tu, abych na něj dosáhl. Hned nato se z lesa vyřítil kolega. Mlčky jsem mu ukázal na šplhajícího kudrnáče a on se zapřemýšlel. Pak mě něco napadlo, když jsem uviděl jsem sníh na špičce skály. Bylo ho tam několik tun a všechen visící jen na vlásku. Začal jsem tleskat. Ten ozbrojenec (později jsem zjistil, že se jmenuje Muhajfa) na mě tázavě pohlédl. Vysvětlil jsem mu svůj plán a pak jsme řvali, tleskali, cinkali meči o skálu a o sebe a prostě vydávali co největší randál. Sníh nahoře se uvolnil a začal bleskurychle sjíždět ze skály. Kudrnáče drapl s sebou a strhl ho ze skály. Jeho výkřik zmizel v nesčetné mase bílé rychle padající hmoty. Kousek jsme poodstoupili a lavina s rachotem dopadla na zem. Zažali jsme se v ní prohrabovat a hledat zbytky toho kudrnáče. Tu jsme si všimli, že se při pádu zachytil skály asi dva tucty metrů nad zemí. Visel tam mlčky za jednu ruku se zprávou v zubech. Pomalu začal bez lana šplhat nahoru. Ten má teda tuhý kořínek! Začali jsme s Muhajfou šplhat po provizorním schodišti vytvořeném ze spadlé laviny, až jsme se dostali těsně nad něj. Stáli jsme na plošině na skále, za jejíž konec se kudrnáč držel konečky prstů a z posledních sil se snažil vydrápat se nahoru. Pergamen měl neustále v zubech. Vytáhl jsem meč a přiblížil jeho oheň ke konečkům jeho prstů. „Dej sem ten vzkaz“ řekl jsem drsným hlasem. On se jednou rukou pustil a vzal si vzkaz. Natáhl jsem pro něj ruku. Ten mizera pergamen upustil na římsu pod sebou, chytl mě za ruku a škubl. Cítil jsem, jak ztrácím rovnováhu, jak se nakláním dopředu. Po asi dvou vteřinách balancování jsem přepadl a jen tak tak se chytil za kudrnáčovu nohu. Snažil se mě setřást, ale nešlo mu to. Surisagamu jsem mezitím upustil. Když jsem se po ní ohlédl, zjistil jsem, že se zabodla do dopisu na dolejší římse, který od jejího plamene chytil a začal hořet. Zavolal jsem na Muhajfu. Ten nás začal oba vytahovat. Byl naštěstí dost silný a tak nás oba vytáhl. Na kudrnáče namířil mečem. Ten si klaknul a dal si ruce za hlavu. Rychle jsem mu vylíčil co se děje s doposem. On nic nečekal, meč zatasil do pochvy a stoupl si na okraj naší římsy. Natáhl ruku dolů a okolo začal vát vítr. Já jsem jen mlčky pozoroval. Ten mizera jakoby neměl dost se vymrštil a strčil Muhajfu dolu. Dokonce mu při tom ještě stihl vytrhnout meč z pochvy. Mě teď nezbylo nic jiného než se vzdát. On mě nechal naživu ale vytáhl si zpod svetru druhé lano a spoutal mi s ním ruce za zády. Pak začal slézat dolů. Podíval jsem se přes okraj římsy. Muhajfa se zachytil o jednu traverzu pod námi a podařilo se mu uhasit zbytku dopisu. Taky držel v ruce moji Surisagamu. Ten kudrnáč tam zrovna také dolezl a začali spolu bojovat. Já jsem se pokoušel dostat se z pout, ale nešlo to. Odhodlal jsem se tedy k riskování života a skočil dolů. Asi dva metry jsem letěl, pak jsem spíše klouzal po zamrzlé skále. Dojel jsem až na traverzu pod sebou kde bojovali Muhajfa s kudrnáčem. Bohůžel a zároveň naštěstí se mi nezachovala setrvačnost a já se zastavil. Bohůžel proto, že jsem měl v plánu zkopnout kudrnáče dolů. Naštěstí proto, že bych asi letěl za ním. Přiběhl jsem k Muhajfovi, který mě jediným máchnutím meče zbavil pout. Po dalších dvou Muhajfových výpadech Surisagamou se podařilo kudrnáčovi seknout Muhajfu do nohy. Ten vykřikl a zkácel se na zem. Pak se kudrnáč zachytil povazu vysícího z této první traverzy a začal se spouštět dolů. Bylo to od něj dost neprozíravé. Vzal jsem Muhajfovi Surisagamu a rozsekl provaz. Kudrnáč spadl z výšky asi pěti metrů a zabořil se do sněhu. Možná měl něco zlomeného, možná také ne. Druhá varianta se zdála pravděpodobnější. Poprosil jsem Muhajfu o půjčení přilby. Ten si sice trochu divil, ale souhlasil. Jeho přilbu jsem pak vši silou mrskl po vztávajícím kudrnáčovi a zasáhl ho z výšky možná dvou tuctů metrů do hlavu. Ozvalo se cinknutí a kudrnáš se zkácel k zemi, asi omráčený. Dole z lesa vyběhla po chvíli skupinka ozbrojenců od mistra Muhagina. Křikl jsem na ně, že tu mám zraněného Muhajfu. Chvíli na to se těsně vedle mě na traverze objevil mistr Muhagin. Nevím, jak toho docílil, buďto skočil zeshora a nebo se kouzlem přemístil, to ale není podstatné. Chytil Muhajfu a skočil s ním dolů. Letěli pomalu houpavě coby pírko. Když dopadli, nic se jim nestalo a Muhagin několika kouzly zacelil Muhajfovu ránu. Schval jsem Surisagamu do pochvy a sjel po ledové lavině coby po skluzavce dolů. „Výborně, bojovat sice ještě neumíš, tak alespoň zapojuješ šikovnost a inteligenci, tak se mi to líbí!“ Pravil mistr Muhagin. Sebral ze země ohořelý rozmočený dopis a poplácal mě po rameni. Všichni jsme společně odešli do pevnosti a cestou si povídali. Muhagin také po cestě rozbalil dopis a přečetl si to, co bylo alespoň trochu čitelné. Pak četl nahlas: „Posádko tábora vlčí hory! Blíží se k vám jistý chlapec slyšící na Muhara. Kdokoli z vás by s ním přišel do styku, sledujte ho! Hledá pevnost mistra Muhagina, stejně jako my a při sledování bysme mohli zjistit, kde se nachází. Pak ho zabijte, mohl by být dosti nebezpečný. Jinak přeji pěkný den Velký Mučai!“ Po tomto dopise se mi skoro zatajil dech. „myslíte, že mě sledovali a našli mě?“ zeptal jsem se nesměle Muhagina. „Je to možné“ odpověděl.. „Naše pevnost je totiskrytá v mraku který je průhledný jen když chci. Viděl jsem tě utíkat před tím kudrnáčem a tak jsem naši pevnost odkryl. Pravděpodobně to, co na tebe nastražili byla past a kudrnáč návnada a teď jejich špioni vědí, kde jsme. Otázkou by pak ale zůstalo, proč měl tenhle kudrnatý mučai u sebe ten dopis od Velkého Mučaie. Budu o tom meditovat“. Došli jsme až k pevnosti a můj výcvik začal.
>◄