Bylo deštivé a studené jarní odpoledne, Muhara zvolna kráčel po vesnici zachumlaný do svého tmavě zeleného pláště. Dědeček si s ním přál mluvit. Přišel k velkému patrovému kamennému domu na návsi, třikrát bouchl do dveří, načež se ozvalo Muharovi známým hlasem „jo, už jdu... á, to jseš ty Muharo, pojď dál!“ Vešli do malované světnice a posadili se ke stolu. Vnuku můj, jsem už starý a slabý a na to, abych byl strážcem vesnice již sám nestačím. Mnohá léta jsem bránil civilisty před nestvůrami a poslední dobou i před těmi strašlivými Mučai, ale už toho mám dost a krom toho víš, že bez ruky se špatně bojuje... Muharovi zmizel úšklebek a rychle vstoupil dědovi do řeči. „Nelíbí se mi kam tím směřuješ, dědo. Vždyť víš, že neumím bojovat a že se chci stát profesorem jako strýc Muhopolo.“ Načež lehce podmračený děda odpověděl „ne Muharo, tebe by bylo na profesora fakt škoda, to si piš. Tvůj osud je trochu jinde.“ Ale ne! Zase to tvé čtení osudu a hádání budoucnosti, copak nechápeš, že to je zcela nevědecké a nesmyslné? „Doháje, co ti to zase v tý škole nalhali? Měl jsem ti tam zakázat chodit. To musím být já prvním, kdo ti řekl o existenci magie?“ Ale dědečku, máš to asi na stará kolena nějak popletené... každý ví, že magie, obludy o kterých často vyprávíš ani zlým duchem posedlí Mučaiové neexistují. „Že neexistují!?“ Vykřikl polorozzlobený děda. „a co je jako tohle?“ zařval a ukázal na hlavu jakéhosi obrovského ještěra vysícího nad krbovou římsou. „Ale dědo, to je přece hlava trošku většího kousavce bahenního“ odpověděl jsem. „A co jako tohle?“ nepřestával rozzlobeně křičet. Svou zdravou ruku natáhl do vzduchu a chvíli se soustředil. V místnosti se zvedl podivný vítr a papíry začaly létat ze stolu. „Ale dědo, to mi mistr Muhsasa vyprávěl, prý existují lidé, kteří mají tak rozvinutou část mozku jménem retikulární formace, díky které jsou schopni ovládat vlnění zvané antigravitony všude okolo nás, díky nim ty papíry vzlétly. „a už tě mam fakt dost! Věda je největším nepřítelem pravdy! A víš co!? Už do tý tvý mizerný školy ani jednou nepudeš!“ děda mi zakázal chodit do školy už tolikrát, že jsem to přestal počítat a stejně tam neustále chodím, tak jsem tomuto zákazu nehodlal dávat těžkou váhu. Přesto jsem se pokusil vykroutit. „Ale dědo, jak se ze mě má stát profesor, když nebudu chodit do školy? Vždyť ze mě vyroste nuzák, nebo přinejmenším nějaký neintelekt.“ Načež se děda rozhodl ukončit tuto směšnou hádku něčím, co navždy pozměnilo můj život. „Tak pojď, ukážu ti něco, co tady mám už od dob války proti minotaurům. Než jsem mu stihl namítnout, že minotauři neexistují, přišel ke skříni, otevřel ji a následně s překvapivou hbitostí kopl do zadní stěny skříně. Stěna se jakoby prolomila a tam, kde jsem čekal, že bude zeď mezi světnicí a kuchyní byly temné, kamenné a špinavé schody dolu. Ne! To je nějaký nesmysl nebo trik! Tam nemohou být schody, jak by se proboha vešly mezi zeď a skříň, když tam jsou sotva dva palce místa!? Utíkal jsem do kuchyně abych vyloučil možnost, že tyto temné schody jsou ve skutečnosti kuchyně, ale k mému ještě většímu překvapení jsem tuto možnost doopravdy vyloučil. Celý vystrašený jsem doběhl zpět do světnice,k de stál dědeček a smál se. Až teď mi to došlo! Takový lacinný trik! Že mě to nenapadlo hned! Ty schody musí být jen namalované! Také jsem se zasmál a vylíčil dědovi své zjištění, připadal jsem si jako blázen, že jsem na to nepřišel hned, ale ono to vypadalo tak opravdově... To však bylo zcela nic vůči mému pocitu, když se děda usmál a začal po tomto schodišti sestupovat dolů. Teď už jsem nevěděl, co si mám jako myslet. Že by na mě děda použil nějaký halucinogen? Ne, to je nesmysl, vždyť ani neví co to je. Začal jsem také pomalu sestupovat po točitém strmém schodišti dolů. Dole byla relativně velká místnost, plná pozoruhodných věcí. Nebyla ani zdaleka tak nehostinná jako to schodiště, dokonce jsem se v ní cítil překvapivě pohodlně. Zdi byly kamenné ověšené všelijakými zbraněmi a trofejemi z válek, na zemi byl vzorkovaný koberec a na stropě skleněný lustr. Děda se teď už zcela neskrývaně usmíval a pravil „vidíš Muharo? Magie existuje a příšery a Mučaiové taky. Já jsem ochráncem naší vesnice, vycvičil mě kdysi dávný mistr Muhagin kdesi ve Fénixových horách. Celý svůj život jsem zabíjel obludy a loupežníky, bojoval mečem a kouzil a ta dnešní mládež mi to ani nevěří!“. Chvíli jsem přemýšlel, načež ze mě vylezla rozpačitá odpověď. „Víš dědečku, já už ti to věřím, jen je to takový zvláštní, víš já nikdy žádnou obludu neviděl“. „To buď taky rád, Muharo! Taky bys setkání s ní nemusel přečkat. Na našem světe je spousta příšer a oblud a Mučaiů, akorát díky takovým jako jsem já s nimi takoví jako jsi ty nikdy nepřijdou do styku.“ Opět jsem chvíli přemýšlel. „Ty dědo, ty opravdu umíš bojovat? Víš, já tě taky nikdy neviděl bojovat a ta představa vypadá zvláštně... To si piš, i když teď mi to už zase tak moc nejde, právě proto se musíš stát mým nástupcem a bojovat proti silám zla namísto mě. Žádný profesor není tak důležitý a užitečný jako strážce vesnice, odpověděl mi. Zase jsem chvíli přemýšlel, bylo to pro mě nějak moc informací najednou a já měl už za dva měsíce skládat mistrovské zkoušky a měl jsem o svém osudu zcela jasno a najednou tohle... „Víš dědo, ale já vůbec neumím bojovat ani kouzlit“ odpověděl jsem nesměle. „No, to já v tvém věku sice už uměl, ale nikdy není zas tak pozdě, dáš se do učení. A ke komu? Kdo tady umí bojovat a kouzlit a mohl by mě učit? Ty?“ Děda se chabě usmál a odvrátil „ne, já ne, jsem již příliš starý, ale mistr Muhagin tě jistě rád bude cvičit. Muhagin? To je ten co cvičil tebe, ne? On furt žije? Vždyť jsi před chvílí říkal, že už když cvičil tebe byl starý a nechci být nezdvořilý, ale tobě není zrovna dvacet. „Checheche“, zasmál se děda poloironicky. Mistr Muhagin je asi nejmocnějším mágem kterého znám, on je nesmrtený. „Nesmrtelný?“ Tak to už je moc, napadlo mě. Jak může být někdo nesmrtelný? I když po tom co jsem už viděl by to až tak nemožné nebylo, no nevím, pořád je to divné... a podobné myšlenky se mi honily hlavou jedna za druhou. A kde toho Muhagina najdu? On bydlí tady ve vesnici? Nebo v Sorsolu za humny? Že jsem o něm nikdy neslyšel. Dědeček odpověděl jednoduše „ne“. A kde tedy bydlí? To budu muset jít až do Okliandu? Ne, ani v Okliandu nebydlí. Má své sídlo kdesi daleko na sever, až tam kde je sníh. „Sníh?“ Teď už to děda fakt přehnal. Každý přece ví, že sníh je leda v pohádkách pro děti. Ne, namítl dědeček, sníh doopravdy existuje, tam na severu trošku východně od moře, kde jsou hory... „A dost!“ Vykřikl jsem nahlas. „Nedělej ze mě úplného blbce, všichni víme, že moře neexistuje! „Ale existuje“, odvětil děda. Já jsem se ale teď už tak snadno nedal, voda sice nemůže zmrznout, to je nesmysl, ale aby existoval nekonečně dlouhý rybník! Začal jsem hned vysvětlovat po vzoru univerzitního mistra Muhsasy. „nic nekonečného v reálném světě nemůže existovat, nekonečno je pouze naznačené početní znaménko, nic takového nemůže existovat!“ Děda odpověděl další nesmysl: „není nekonečné, je jenom tak velké, že nedohlídneš na druhou stranu. Jsou v něm ostrovy a na druhé straně další pevnina zvaná Thyrion, kde žijí elfové. Teď už jsem dědovi nevěřil fakt nic, chtěl jsem odejít a na tuto hru starého blázna zapomenout, když tu přišel ke staré truhle, otočil klíčem a z truhly vytáhl dlouhý meč. Měl drátem obmotanou rukojeť vyzdobenou na konci hlavou draka se zasazenými drahokamy v očích a byl v rudé kožené pochvě ozdobené reliéfy. Podal mi ho do ruky, i když jsem nechápal proč. Když jsem ho tasil, ke svému překvapení jsem zjistil, že jeho čepel hoří krátkým zelenooranžovým plamenem. Jak může ocel hořet? A jaktože nezhasla, když byl oheň bez vzduchu v pochvě, případně jaktože pochva neshořela? A odkdy je vlastně oheň zelenooranžový!? Pomalu jsem se dotkl špičky meče, když tu jsem zjistil, že ten oheň doopravdy pálí! Po dlouhé odmlce děda promluvil: „Tohle je můj meč, jmenuje se Surisagama, (jak měl meč skutečně vyryto do čepele). Vezmi si ho, jdi na sever do Fénixových hor a vyhledej mistra Muhagina. Ten tě vyučí jak s ním zacházet. Znělo to zajímavě tahle nabídka, ale hrozně jsem se bál pomyšlění, že se budu dny a noci plahočit sám neznámou krajinou abych našel nějakého nesmrtelného pomatence co mě má učit nevědecké nesmysly a mávání s hořící ocelí. Děda měl ale pravdu, jestli jsou někde venku za zdmi vesnice nějjaké příšery a Mučaiové, potřebujeme nového ochránce, kterým by se sice mohl stát i někdo jiný, ale pokusím se to brát spíše jako čest. A tak jsem svůj život naždy změnil pouhým slovem „dobře“.