Těžká přilbice onoho tajemného zachránce spadla s žuchnutím na zem. Něco málo suché trávy, jež jež ještě nebyla zmáčená krví všude okolo se zabarvila. Muhara mu vzhlédl přímo do očí a chvíli si ho upřeně prohlížel. Nejdřívě mu nedocházelo, odkud tuto postarší sympatickou tvář zná. Znal jí ale, to cítil hluboko v sobě. Pak mu to pomalu docházelo, v souvislosti s jeho dětskými lety a vším, co zažil než zapadl do ustavičného kolotoče ohrožení života a ostrých soubojů. „Dědo!“ vykřikl Muhara a vyběhl k němu. Muhala ho objal a chvíli pevně svíral. „Jdeš přesně včas“ řekl Muhara, když ho konečně pustil. „My staří strážci chodíme vždycky včas, nepřizpůsobujeme se světu, ale on nám“ řekl svůj častý výrok, kterému Muhara předtím nerozuměl. Vždycky si myslíval, že děda Muhala prostě mluví z cesty nesmysly, jak to starci občas dělávají. Nemluvil ale. Pak Muhara pohlédl na druhého odmaskovaného, který přišel spolu s těmi lukostřelci. Byl to nějaký pohledný cizí člověk. Byl velice pohledný a i když je to zvláštní, byl i velice cizí. Nepatřil sem. Navzdory veškerému snažení mraku na nebi na jeho dlouhé bílé rovné vlasy nedopadla ani kapička krve a navzdory tmě jakoby zářil. Vypadal něco jiného, než běžný člověk. I tak stál – vzpřímeně a sebejistě. Měl ostře řezanou tvář, úzké rty, tmavě modré, pronikavé a bystré oči a nezřetelné obočí. Pak si toho Muhara konečně všiml! Zpod vlasů mu po stranách koukaly možná dva palce dlouhé uši. Celé špičaté, trčící až na úroveň vršku hlavy. Nepochybně se jednalo o elfa, tu pohádkovou bytost, o níž mu již tolikrát vyprávěli. Při druhém pohledu na jeho uši uprostřed úvah byl ale Muhara nucen k úsměvu. Vypadal komicky. Stál tam tak vážně a vypadal tak divně. Skousl si špičku jazyka, aby se nerozchechtal a pozdravil ho. On na něj jen tak kývl, ne ale tak, jak kývají běžní lidé na pozdrav. Uklonil se na úroveň vlastních kolen a něco zamumlal. Vypadalo to legračně. Pak začalo docházet k drobným potyčkám mezi pozůstalými mučai a muhai spojenými s elfy. Vlastně to nebyla potyčka, jenom dvě salvy dobře mířených šípů. Muhara sám sebe měl za relativně dobrého lukostřelce. Dokázal trefit muže na sedmdesát metrů a vložit šíp a natáhnout luk zhruba za čtyři vteřiny. Když ale pozoroval elfy, značně mu kleslo sebevědomí. Jejich ruce sahaly do toulců tak koordinovaně a zároveň tak přirozeně, že je ani nebylo vidět. Natažení hrubé tětivy dlouhého luku, se kterým by měl i silný lukostřelec potíž zvládali jediným táhlým pohybem. Přestože to bylo rychlé, nebylo to škubnutí, jenom velice rychlý tažený pohyb. Všichni jednali zcela současně na povely vydávané v elfštině od jejich vůdce v brnění strážců. A pak ta střela. Muhara by nevěřil, že luk dostřelí na tu vzdálenost, s jakou oni neomylně strefovali utíkající mučaie do hlav a skulin ve zbroji. Když byli všichni mrtví až na Velkého Mučaie, který stále ležel opodál, houf lidí i elfů se vydal pryč. Tedy až na vůdce elfů, Muhagina a Muharu, kteří se seskupili kolem Velkého Mučaie. „Vídíš, nakonec jsi to všechno prohrál. Máme celý amulet a ty s tím nic nezmůžeš.“ pronesl Muhagin a čekal na odpověď stále začernalého a zježatělého Velkého Mučaie. „Celý amulet? Máte jen mojí půlku, druhou jsi zahodil. A nejsem tak bezmocný, jak myslíš“ dostala se mu odpověď. Muhagin natáhl ruku a přilétla k němu temná polovina amuletu na řetízku a nažloutlá ohořelá obálka ze stromu, kam je zabodl elfí šíp. Pak dotykem prstů uhasil oheň a vytáhl onen tajemný obsah zažloutlé obálky, jež svěřil Muharovi. Byla tam bílá polovina amuletu!
Muhagin obě poloviny vítězoslavně vzal a zdvihl nad hlavu. Okolo stále bily blesky a „cákala“ krev z úzkostlivého mraku Muweona nad nimi. Okolo něj ale byla zvláštní záře. Oba mocné předměty vydávaly záři, která se jejich blízkostí násobila. Byl krůček od vítězství, konečného vítězství. V tom se Velký Mučai zasmál a Muhagin na něj tázavě pohlédl. „děje se něco, co je z tvého hlediska k smíchu?“ zeptal se jako vždy klidně Muhagin. „ale vůbec ne, pokračuj a nenech se rušit“ vyprskl nevrle Velký Mučai. Muhagin se opět zasněně podíval na dvě půlky amuletu a počal je dávat dohromady. Než to ale stihl provést, z hustého lesa vyjela skupinka postav. Jeli na koních a to velice rychle. Svým koním dávali nesrozumitelné povely pravděpodobně vybízející k rychlosti a nad hlavou mávali podivnými zbraněmi. Koně to byli obrovští, černí a silní. Jejich jezdci nosili tvrdé a masivní pancíře různých barev a tvarů, neměli stejnokroje jako elfové. Nevypadali přátelsky. Muhara ač nevěděl co se to děje instinktivně vytáhl šíp a založil ho. Než tomu však ale udělal, vůdce elfů dal svým nervózním společníkům povel ve znění zhruba „Sikartní anfilít!“ a na dav jezdců se snesla sprcha šípů. Neměly ale tu samou efektivitu jako na mučaie. Pancíře těchto jezdců byly tvrdé a nic nepustily. „Sikartní frasealit anfilít!“ vykřikl podruhé. Elfové namísto do toulců na zádech jako jeden muž zanořili ruce pod své pláště a vytáhli šípy, ale jiné, jiné a větší. Pak natáhli tětivy, přední poklekli a všichni sborově zamířili a čekali na příležitost. Teď měl konečně Muhara šanci si své nové nepřátele prohlédnout. Nebyli to ani lidé ani elfové. Byly to zrůdy. Každý měl jiný obličej a žádný nebyl ani pololidský. Muhara vyjeveně koukal na přehlídku prasečích, krokodýlích či všelijakých nezařaditelných obličejů s dlouhými zuby a očima plnýma nenávisti. Těla měly různé, nad nimi letěly dokonce i nějaké okřídlené zrůdy. Všichni sice měli zhruba humanoidní obrysy, ale občas jim přebývala ruka či chyběla hlava. Muhara se odtrhl od této hrůzné podívané a vystřelil šíp po jezdci v popředí, který měl dvě krátké sekery a plechově lesklý obličej s velkýma očima a ohromnou pusou plnou ostrých zubů. Nejvýznamnější byly asi dva dlouhé trčící kolmo dopředu z koutků úst. Šíp mu projel kroužkovou košilí a zabodl se do jeho pravé plíce. Netvor zařval bolestí a netečně pokračoval dál. Pak kolem zasvištělo množství elfích protipancéřových šípů a velké množství netvorů srazily z koně. V následujících pár vteřinách začaly pršet kromě krve i šípy, tentokrát nekoordinovaně a rychle, ale přesto smrtonosně. To ale vražedný účinek příliš neodvrátilo. Masa křičících démonů se zabořila do špatně chráněných muhaiů a většinu přinejmenším zranila. Muhara rychle tasil Surisagamu a záštitou bleskově odrazil vržený nůž z bezprostřední blízkosti. Pak přiběhl k raněnému démonovi a klekl si mu na hruď. Démon prskal krev a snažil se vyprostit. Měl nahnědlou kůži a na hlavě dva rohy. Oči jako štěrbinky a neviditelný nos. „Kdo jste? Co tu chcete? Proč proti nám bojujete?“ vychrlil na něj. Démon neodpovídal, pouze nasadil zvláštní výraz. „Třeba mi nerozumí“ napadlo Muharu a tak démona omráčil Rozhlédl se po situaci okolo a zapojil se do boje. Muhala se zrovna zády opíral o Muhagina a rozháněl se svým modrým obouručním mečem. Muhagin již odložil nespojený amulet a bojoval svým mečem proti urputně se bránícímu netvorovi. Elfové byli stále v původním počtu v semknutém útvaru a za pomoci svých šavlí vzdorovali přesile. Muhagin zavelel k ústupu a všichni si začali uvědomovat, že nemají šanci a počali opouštět své pozice.
V tom se Muhara postavil znenadání čelem k vzrostlému démonovi. Měl hlavu černou a plnou ostnů a čtyři ruce. Svíral v nich něco podivného – čtyřruční meč. Byl dlouhý asi půl čtvrtého metru a velice široký. Za normálních okolností by byl neskutečně těžký a neovladatelný, démon s ním ale zacházel zcela přirozeně. Muharu celý jeho zjev, zjev ohromného netvora, namakaného a s vypracovaným svalnatým tělem, vysoký možná tři metry a sám těžký odhadem tři sta kilo. Na sobě měl těžký pancíř chránící celé tělo až na hlavu, ten mohl vážit okolo sedmdesát kilo a hlavně ten meč, ten obrovský pracně vyráběný masivní meč. Celé to působilo neuvěřitelně hrozně. Pak se rozeřval a rozeběhl překvapivou rychlostí k Muharovi. Muhara chtěl utéct, ale nemohl. Stejně by mu neutekl. Rozžhavil čepel Surisagamy doběla a připravil se vykrýt úder. Věděl, že úder půjde střechou. Muhara nepochyboval, že démon umí s mečem zacházet obratně, ale přece jen mečem těžkým skoro sto kilo nelze nějak blafovat či naznačovat , dokonce možná ani útočit reverzem. Úder doopravdy šel střechou, Muhara na něj byl připravený. V duchu si opakoval veškeré lekce s mistrem Muhaginem. Nohy lehce pokrčil a zdvihl meč k obraně. Úder nechal jít až úplně těsně k jílci, aby měl co největší páku. Úder dopadl se sprškou jisker. Muharovi se podlomily nohy a dopadl do kleku. Veškerou tělesnou sílu dal do meče a veškerou duševní sílu do ohně, jímž plála Surisagama. Úder ale rychle pokračoval. Muhara myslel, že jistě zemře. Vykřikl a cukl nahoru v momentě, kdy meč dopadl největší silou. Surisagama se mu otřásla v rukou a celým jeho tělem projela bolest a zabrnění. Ruce mu ochromly, ale přesto křečovitě svíraly meč. Muhara pomalu otevřel oči a vyhlédl situaci. Nad sebou držel stokilový meč. Nikdy by nevěřil, že něco takovéhohle unese i s náporem, s jakým mu to démon naservíroval. Pak Muhara nečekal, vší silou se zapřel a protivníkův meč vedl nejdříve do strany aby sám sebe dostal z ohrožení a následně dolů. Pomohl si nohou a nepřítelův meč svalil na zem. Démon zahekal překvapením a námahou. Pak se stalo něco, co Muhara nepředpokládal. Démon se do meče opřel takovou silou, že ho Muhara, držící mu ho u země mečem a nohou vylétl do vzduchu a s žuchnutím přistál. Ač to bylo zcela nevysvětlitelné a nelogické, démon plynule zvedl meč a několikrát s ním zatočil, jakoby byl pírko. Muhara si překvapený jeho silou uvědomil, že šlo pouze o začátek souboje. Byl už celý unavený a paže ho bolely jako ďas. Rozhodl se s tím skoncovat. Natáhl ruku a mocný vítr mu do ruky hodil Ratakaru zabodnutou stále do stromu. Nadhodil si jí do vzduchu a chytil za špičku. Démon se zrovna napřahoval k druhému, silnějšímu a zcela jistě i smrtícímu úderu. Muhara vrhl Ratakaru vší silou před sebe a neomylně zasáhl netvorovu hlavu. Ten se zřítil a obrovský meč mu vypadl ze všech čtyř rukou. „Proč jsem doháje neudělal rovnou tohle“ povzdechl si Muhara a sesunul se na zem. Vzápětí si ale uvědomil, že není čas nabírat síly. Rozeběhl se bleskurychle dopředu a dohnal klusajícího černého koně. Jeho majitel střílel z kuše všude okolo a za sebe se nepodíval. Muhara zasunul Surisagamu i Ratakaru a ještě přidal. Když byl těsně za koněm, odrazil se, skočil koni na záda a démona shodil dolů. Démon spadl, otočil se na záda a namířil kuší nad sebe, na Muharu. Muhara pobídl koně, démonovi přistálo na hlavně jedno masivně okované kopyto a kuše mu vypadla z rukou. Muhara znovu tasil Surisagamu a šel pomoci Muhaginovi organizovat ústup.
Muhagin zrovna otáčel svého bílého koně pryč, cosi křičel v elfštině na elfy a metal kouzla všude kolem sebe. Amulet osudu překvapivě nespojil, bílou polovinu držel v ruce a o černou polovinu, o kterou záhadným způsobem přišel zrovna bojoval Muhala s Velkým Mučaiem, který byl znovu na nohou. Muhara se k nim rozjel. Za jízdy vytáhl z poblíž ležící mrtvoly kopí a mrštil jím po Velkém Mučaiovi. Ten byl donucen uskočit a Amulet osudu rychle sebral Muhala. V tom Muhara zpozoroval přijíždět k Muhalovi jednoho démona na černém koni. Tenhle byl tak zakuklený do své tvrdé plátové zbroje, že bylo nemožné odhalit jeho nelidské tělo. V ruce držel dlouhé kopí a ujížděl tryskem na Muhalu, který ho asi ještě nezpozoroval. Muhara si uvědomil, že musí zasáhnout. Strhl ze zad luk a okamžitě vložil do tětivy šíp. Bleskově natáhl luk jak nejvíce to šlo a vypustil šíp, který zasáhl protivníka. Mělo to ale háček. Démon měl na sobě tak tvrdé brnění, že šíp pouze zacinkal o hrudní pancíř. Muharovi došlo, že tak jednoduché to neubude, tasil Surisagamu a rozjel se démonovi vstříc. Muhala zatím bílou polovinu amuletu přivázal řetízkem ke svému opasku, naskočil na koně a následoval ujíždějícího Muhagina. Velký Mučai stál se svým obrovským obouručním mečem uprostřed mýtiny a pomáhal démonům v boji. Elfům se již též podařilo ukořistit koně, ujížděli pryč a stříleli za sebe do démonů. Démoni byli všude okolo. Křičeli, stříleli a snažili se dohnat elfy a muhaie. Muhara se přestal koukat okolo sebe a počal se soustředit pouze na Surisagamu a kopí, které se k němu tak rychle přibližovalo. Nepřítel měl kromě toho dlouhého a pevného kopí i široký štít a zbroj. Muhara měl Surisagamu, Ratakaru a poloviční zbroj strážců. Přemýšlel o tom, co udělá. Závisel na tom nepochybně jeho život. Pak se rozhodl pro asi jedinou možnost, tedy kromě útěku. Ještě zrychlil a Surisagamu napřáhl před sebe. Když byli v okamžiku tvrdého úderu, Muhara rozžehnul čepel Surisagamy, levou rukou si kryl obličej a hlavu a zároveň držel uzdu, pravou rukou velice silně a prudce ťal před sebe. Podařilo se mu utnout zlověstný hrot nataženého kopí. Hrot odletěl doleva a Muharu zasáhla dřevěná tyč. Udeřila ho doprostřed kyrysu a promáčkla ho skoro o půl druhého palce. Muhara zahekal a levou rukou se chytil za břicho. Vlastně mu tyč nijak nepoškodila tělo, to jeho vlastní kyrys se do něj zabodl až do masa a bolel. Z rány se mu řinula krev ven nepatrnou skulinkou ven, na těle pod kyrysem mu jí též pramínek stékal dolů a věděl, že největší podíl v něm zůstává a za chvíli ho zabije. Rána ho taky skoro srazila z koně. Muhara odletěl až úplně do zadní části sedla a skoro přetrhl uzdu. Kůň bolestí zahekal. Dobrá zpráva ale byla, že démon takovýhle vývoj situací nepředpokládal. Jeho kopí se nárazem roztříštilo na tříksky a jeho pravá ruka zchromla nárazem. Muhara toho využil a navzdory bolestí ťal Surisagamou znovu, tentokrát rubovým sekem vedeným na hlavu. Démon se snažil svojí ochromenou rukou tasit meč, ale nestihl to. Surisagama mu diagonálně rozsekla čelo. Démon s výkřikem spadl z koně. Muhara pobídl koně do cvalu pryč. Za jízdy schoval Surisagamu a serval si rukavici. Hodil jí na zem a dva prsty odhalené ruky strčil do své rány, až hluboko do hrudního koše. Hrozně to bolelo, ale musel to vydržet.Silou svých prstů a přemáháním vlastní bolesti svůj kyrys znovu ohnul do původní podoby. Vrstvu plechu si vyndal z těla a mnohonásobně rozšířil štěrbinu v brnění. Krev se mu vyřinula. Najednou znovu mohl dýchat. Zhluboka se nadechl a záhy vykašlal krev. Musel mít porušenou plíci. Dýchalo se mi špatně, ale mnohem lépe než před chvíli. Znovu se rozhlédl, situace se nezměnila. Pobídl svého koně do trysku a přidal se ke stále početnému houfu utíkajících muhaiů a elfů. Démonů bylo stále víc, ale jejich vítězství by bylo možné s čistým svědomím nazvat Pyrrhovým vítězstvím. Za necelých pět minut jízdy zahlédli v dáli vysokou bílou skálu, se spoustou přístupových cest. Na celé skále se tyčila ohromná spousta domů, věží a opevnění. Víc, než kdy Muhara viděl. Jejich pronásledovatelé si je netroufli hnát tak blízko jejich hlavního města a s kletbami a spoustou přání smrti se otočili a s poslední salvou šípů zajeli zpět do hustého lesa, kde společně byli tak krátko na to, kolik se toho stalo a zároveň tak dlouho...