Opustili jsme město a šli neznámou krajinou směrem asi na sever do hor. Neměli jsme s sebou zásoby jídla a vody ani oblečení, ve kterém by nám nebyla zima. Šlo se nám značně nepohodlně. Jedli jsme jen to, co jsme našli nebo ulovili a pili jen vodu z potoků. Za pár dní jsme našli pěšinu a šli po ní. Muhajfa našel na větvičce u pěšiny kousek černého pláště, takového, jako nosí Mučaiové. Pravděpodobně nás tudy nesli. Mezitím jsme si povídali kdo se jak měl a co se stalo se zbytkem Muhaiů co s námi byli. Dozvěděl jsem se, že Muhajfu někdo omráčil asi deset sekund po mém probodení a že toho neví o moc víc jak já. Když upadl do bezvědomí, naši lehce vyhrávali, ale ztráty byly těžké. Po pár dnech jsme se dostali na paseku, kde se bojovalo. Supi a hyeny si dali práci s odklízením mrtvol, jinak tady ale všichni zůstali. Procházeli jsme se kolem mrtvých těl a hledali jsme někoho, koho jsme znali. Nikdo známý tady ale neležel a tak jsme se vydali k Muhaginově pevnosti. Našli jsme ji docela rychle. Z komína se kouřilo, takže v ní stále někdo byl. Přišli jsme ke vratům a Muhajfa zaklepal. Dveře se otevřely a mi vstoupili dovnitř. „Muharo, Muhajfo! Věděl jsem, že se vrátíte“ pravil Muhagin sedící na svém křesle jako vždy naproti dveřím a popíjející vodu. Něco se tu ale změnilo. Stěny byly vymalovány a všude bylo živo. Nehořelo tu pár svíček jako minule, ale u stropu byl velký lustr. Všude tu chodili sem a tam spousty různých Muhaiů, civilistů i vojáků. Přišli jsme k Muhaginovi. Měl kolem očí zavázanou bílou pásku a byl plešatý, jinak to byl ale stále on. „Co se vám stalo, mistře?“ zeptal jsem se ho. „Při boji jsem přišel o oči“ odpověděl prostě. „Utíkal jsem a zavadil o větvičku s trny, která mi vypíchla oko. O druhé jsem přišel při pádu. Narazil jsem si ho na pařez“ odpověděl s úsměvem. Nechtělo se mi věřit, že mistr Muhagin je takový nemotora, ale stále to bylo možnější, než že si dělá legraci. To nikdy nedělal. Ještě ten den jsem mu vyprávěl o Velkém Mučaiovi, o Muweonovi, Mučadonovi a Mučače. „Vážně Velký Mučai ani nenaznačil, jak jim máš výt užitečný?“ zeptal se. „Ne“ odpověděl jsem mu. Zeptal jsem se ho, jestli to neví on, ale nevěděl. Pak jsem si vybavil, že Velký Mučai naznačil něco jako, že jsou s Muhaginem bratři. Zeptal jsem se ho na to. „Ano, je to tak.“ pronesl. „Oba žijeme už přes devět set let a vedeme své národy proti sobě. Kvůli amuletu. Já mám jednu půlku a on má druhou. A to nedělá dobrotu. Pak jsem se ho zeptal na Muweona, co je to zač. Bylo zvláštní, že si dokázal stínem zakrýt tvář a ovládal i magii vzduchu, která je pro Mučaie skoro nenaučitelná. „On není Mučai“, vyvedl mě z omylu Muhagin. „Je skoro stejně starý jako já nebo Velký Mučai. Táhne to tak nějak zvláštně. Připojí se vždy na stranu, která vyhrává. Není ani Muhai ani Mučai, proto ovládá bezproblémově všechny druhy nejrůznější magie. Není ani živý, ani mrtvý. Kdysi dávno sice zemřel, ale síla amuletu ho vrátila zpět na svět. Ani spojený amulet ale nemá takovou sílu, aby někomu dal tělo.“ vysvětlil mi. „On tedy vlastně nemá tělo?“ zeptal jsem se mistra. „Nemá tělo, je to jen duch. Nenech se tím ale zmást! Je mnohem mocnější než by si mnohý smrtelník kdy dovedl představit. Přesvědčením není ani dobrý, ani zlý. Uvítal bych ho, kdyby se k nám přidal, dělal by nám dobrou posilu.“ odpověděl dlouze. „A jakto, že je tak silný, když ani nemá tělo?“ zeptal jsem se ho. „Protože pohlédl kdysi dávno na spojený amulet, který mu dal neskutečnou moc. Vlastně Muweon není postava ani osoba. Možná by se dal kategorizovat jako bytost. Amulet mu dal sílu, ale i poslání. Jeho životním úkolem je držet válku a nechávat amulet osudu rozpůlený.“ Pak jsem se ho zeptal, jak je možné, že znal naše jména ještě před tím, než jsme promluvili, když je slepý. „Poslední dobou mi zrak stejně už moc nesloužil, proto tu bylo jen pár svíček a přítmí, aby mi oči ještě chvilku sloužili. Stejně jsem si ale přivykl všechno dělat i bez očí.“ vysvětlil. „A jaktože Velký mučai, když je stejně starý jako vy vidí dobře a vypadá mnohem mladší?“ zeptal jsem se zase. „Díky lektvarům, které vyráběl Mučadon ve své továrně. Mučadon byl šlechtic, který tě měl se svou skupinou za úkol přivést.“. To jsem netušil, že jsem tak důležitý pro Mučaie, dost mě to překvapilo. Pak Muhagin luskl a přiběhl nějaký mladý páže. „Ten meč“ rozkázal Muhagin. Páže odešel, hned se zase vrátil a podal mi Surisagamu. Ještě si k tomu tak hezky poklekl a sklonil hlavu, až mě to skoro dojalo. Vzal jsem jí a poděkoval. „Příště si jí líp chraň. Našli jsme jí ležet v trávě na bojišti potom co tě odtáhli“ pravil můj slepý mistr. Poděkoval jsem mu. Zvědavost mě nenechala jen tak stát a tak jsem se začal vyptávat. „Mistře, jak jste ale přišel o vlasy a proč je tu najednou tolik lidí?“ zeptal jsem se. Muhagin si povzdechl. „Věděl jsem, že se zeptáš“. Řekl skoro smutně. „Vlasy jsem si ostříhal sám, protože jsem tehdá po dlouhé době vyšel na světlo a všiml si, že je mám šedivé (už je měl šedivé víc jak tři sta let!) a ty lidi sem šli sami, připojí se k nám na cestě do města.“ vysvětlil, i když jsem z toho moc nepochopil. „My někam půjdeme?“ zeptal jsem se jako hlupák. „Ano, půjdeme do královského města, kde se král nechá znovu korunovat. Spory s Mučai přerostly přes určitou mez a bez krále Muhaiů a centralizace to dál nepůjde.“ řekl. „A kdo bude ten král Muhaiů a kde leží to město? Ptal jsem se dál. „Víš, já jsem právoplatný král všech Muhaiů a to město leží daleko na západě, u moře“. To mě docela vzalo. Starý mistr Muhagin byl králem všech Muhaiů! Pak jsem se ho zeptal, jestli se Velký Mučai také nechá korunovat králem Mučaiů. Odpověděl, že pochopitelně ano. „Mučaiové nepřipustí, abychom byli centralizovaní a oni ne. Budou s námi dál válčit a co hůř, nebudou sami, mají spojence. Spousty spojenců. Naštěstí ještě nedorazili na naši zem, ale oni přijdou a až přijdou, bude to stát doopravdy zato“ pronesl potom tiše. „Kdo jsou ti jejich spojenci?“ zeptal jsem se. „Démoni, všelijaké zrůdy žijící předaleko od naší země na východ. Není jisté, že dorazí. Ale docela bych se divil, kdyby nedorazili.“ řekl vážně. Pak jsem se s ním rozloučil a odešel spát zase do své obvyklé postele po dlouhé době cestování. Dlouho do noci mi vrtaly hlavou události posledních pár dnů. Muhagin jako král, neznámí démoni z východu, kteří nás přijedou zničit a hlavně Mučača. Proč se k ní nemám přibližovat? A proč jsem jí nezabil, když přísahala, že ona mě zabije? Splní to? Uvidím jí ještě? Bylo to zvláštní, ale nedokázal jsem si popsat pouto spojující mě a Mučaču. Nenávidíme se, přinejmenším ona mě a přesto se nemáme sejít a nechceme si ublížit. Kdyby mi ona chtěla ublížit, byla by mě tehdy na té střeše tím obouručákem snadno zabila. Bylo to nepochopitelné. Usnul jsem až pozdě, netušící co mě čeká v budoucnu. Kdybych to věděl, asi bych se zamkl někam do sklepa a zapomenul na všechen svět kolem sebe...