Dnes je to přesně rok od té chvíle, co jsem odešel sem na sever. Netuším co se změnilo u nás ve vsi, je dost možné že děda umřel, doufal jsem, že ne. U mě se změnilo hodně, podstatně jsem zesílil, naučil jsem se bojovat a ovládat vzduch. Vzduch proto, že my Muhaiové vlastně nekouzlíme, pouze ovládáme elementy a podmanit se vzduch je nejlehčí. Mistr Muhagin je umí ovládat všechny a díky tomu umí vlastně doopravdy čarovat, nebo alespoň takhle mi to vysvětlil. Úplně nejlehčí je ovládnout vzduch, pak vodu, zemi a nakonec oheň. Mučaiové to mají prý přesně naopak, nejjednodušší je pro ně „magie“ ohně a nejobtížnější zase vzduch. Ten den jsme už necvičili a já měl volno. Toulal jsem se po lese a vzpomínal na vesnici a na její obyvatele. Jak se jim asi vede? No, to teď jen tak nezjistím. Z mého zamyšlení mě vytrhl zvuk praskajících větví možná sto metrů ode mě. Kdo to může být? Co já vím, nikdo jiný by tu být neměl. Z opatrnosti jsem vylezl na nejbližší strom. Schoval jsem se v koruně a pozoroval. Zahlédl jsem skupinku sedmi postav, zahalených do zelených a černých plášťů s kapucemi přes hlavy. Nevypadali ozbrojeně. Postupovali obezřetně a všude se nedůvěřivě rozhlíželi. Na plášti jednoho z nich jsem viděl jakýsi vzorec, chtěl jsem ale podložit svá obvinění, která mě teď zrovna napadala a tak jsem se začal soustředit. Po chvílí se zvednul vítr a zafoukal té postavě do pláště. Teď jsem zcela neomylně zahlédl černou půlku amuletu vyšitou na plášti jednoho z nich. Mučaiové! Zase se potloukají tady po severu naší země. Musím rychle varovat mistra, napadlo mě. Ale jak? Když teď slezu, spatří mě. Pozoroval jsem je ve snaze zjistit, co tu dělají. Vypadalo to, že vyzvídají. Něco asi hledali, nebo jen obhlíželi? To těžko říct. Teď jsem docela zřetelně viděl jejich meče chabě schované pod plášti. Jeden z nich měl i kuši. Já jsem tu byl zcela neozbrojen, neprozíravě jsem si vlastně jen tak vyrazil na procházku úplně nalehko, jako bych zapomněl, jak jsem tady před skoro rokem potkal toho kudrnáče. Zanedlouho odešli, spíše něco spatřili a rozeběhli se za tím, což mě ještě víc znepokojilo. Sešplhal jsem dolů a vyšel opatrně ke skryté pevnosti. Snažil jsem se zůstat co nejvíce ve skrytu. Nikde jsem je tu už neviděl. Doběhl jsem do pevnosti a oznámil mistrovi, co se stalo. Všichni jsme se ozbrojili a navlíkli na sebe brnění a vyrazili je hledat. Vzal jsem si s sebou Surisagamu, luk, lano a štít a na sebe přilbu, kyrys a rukavice. Ukázal jsem, kde jsem je viděl naposled. Všichni jsme se tam rozeběhli. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že po nich nezůstala ani stopa, tak jsme se snažili jít tím směrem, kam šli oni. Zanedlouho jsme se dostali na drobnou mýtinu, kde byl v trávě otisk boty a kousek za ním útržek zelené nitě. V tom z křoví nalevo vystřelil šíp a zasáhl jednoho z nás, jehož jméno jsem si nějak nepamatoval do břicha. Ten se zhroutil mrtvý k zemi. Všichni jsme tasili zbraně a začali se krýt. Mistr Muhagin dal rozkaz k opuštění mýtiny, aby neměli výhodu, že mohou střílet do nekrytého terče. Nepochybně jich bylo víc. Za necelých deset sekund se začaly ozývat výkřiky a cinkot mečů. Vytáhl jsem Surisagamu, v běho se kryl štítem a utíkal k jednomu Mučaiovi, jež zrovna mířil někam o devadesát stupňů doprava ode mě. Když mě spatřil, upustil luk i se šípem a vytáhl z poblíž ležící mrtvoly Mučaie kopí. Namířil ho na mě. Bylo asi půltřetího metru dlouhé“a moc tlusté na to, abych ho přeseknul. Zkřížil jsem mu s kopím Surisagamu a vypustil její oheň. Kopí najednou začalo hořet. On se podivil a pokusil se mě s ním bodnout. Dal jsem mu do cesty štít. Kopí se hrotem zabodlo asi dva centimetry hluboko do štítu, který začal taky hořet. Neváhal jsem, vyvlíkl jsem si ruku ze štítu a chytil jeho kopí těsně za hrotem, nedbaje ohled na oheň. Ruku jsem si díky rukavici nepopálil a podařilo se mi vyškubnout mu kopí z ruky. Zahodil jsem ho stranou i se štítem, jež byl na něm připíchnut a hned od této hořící změti chytl keř a od něj začalo hořet jehličí na zemi. Ten mučai byl teď neozbrojený. Začal couvat, pak do něj ze strany přilétl šíp a on se svalil mrtvý k zemí. Využil jsem této přestávky a rozhlédl jsem se, jak se vede ostatním. Muhagin měl v ruce hůl, zaostřenou na konci a střídavě magií a holí srážel Mučaie jednoho po druhém. Muhajfa se nepochopitelně dostal na velmi širokou větev asi čtyři metry nad zemí a zápolil tam s jedním Mučaiem stojícím na zemi. (velmi zvláštní pohled). Oni sice ještě pořád měli početní převahu a přibíhali další, ale vypadalo to, že vyhráváme, hlavně díky Muhaginovi. Zasunul jsem Surisagamu do pochvy a vytáhl luk. Obratně jsem z toulce tasil šíp a zasadil ho do tětivy. Klekl jsem si, od bitvy kryt stromem a začal jsem se rozhlížet po příhodném terči. Pak jsem zahlédl jednoho krvácejícího Mučaie chystající se dorazit raněného Muholina, našeho spolužáka. Dlouho jsem nečekal a vypálil. Zasáhl jsem ho do lýtka. A to tak nešikovně, že ho to jen škrtalo, proseklo nohavici a zapíchlo se do stromu za ním. On se ohlédl, ale nečekal a bodl Muholinovi do břicha nůž. Vykřikl jsem. Byla to moje chyba. Mohl jsem ho zachránit! Plný vzteku na sebe a na Mučaie jsem vytasil Surisagamu a cestou sebral ležící mrtvole Mučaie jednoruční sekeru. Běžel jsem přímo mezi Mučaie, nevšímal jsem si šípů, které kolem mě občas prosvištěli a utíkal přímo za tím Mučaiem. Když jsem byl rozběhnutý skoro sedm metrů od něj, spatřil mě. Tasil dva meče a stoupl si do bojové polohy. Vší silou jsem mrštil sekerou. On se ale jednoduše vyhnul a sekera přesekla tlustou větev poblíž stojícího hořícího stromu. Jediné, co mě teď napadlo, bylo „doháje“. Nechal jsem se příliš unést pomstychtivostí. On udělal dva kroky ke mně a sekl mečem v levé ruce směrem zprava na mou hlavu. Dal jsem tam Surisagamu. Téměř zároveň bodl směrem na mé tělo a já jsem skočil dozadu. Pak udeřil oběma meči ze shora směrem mě na hlavu. Dal jsem tam Surisagamu, kterou mi s cinknutím vyrazil z ruky. Couval jsem před ním, dokud jsem nedošel ke stromu, který mě blokoval v dalším couvání. Rozhlídl jsem se, kudy bych ho obešel, ale tam šlehaly vysoké plameny, do nichž se mi chodit teda fakt nechtělo. On mi namířil mečem na srdce a usmál se. Byl velký a silný, měl jasně černé plavé dlouhé vlasy. Vousy mu sahaly až skoro po pás. Měl je taktéž husté, rovné a černé. Na čele měl hlubokou jizvu vedenou diagonálně ze shora zleva až k pravému oku. Dal jsem ruce nad hlavu a doufal, že mě nezabije. On se zle usmál a špičkou meče mi pomalu sjížděl po hrudi dolů. Zůstávala mi po něm krvavá čára. Bolelo to. Pak mi bez varování bodl ne špičku, ale celý meč do břicha těsně pod žebry. Cítil jsem, jak mnou prošel a zarazil se za mnou do stromu. Hrozně to bolelo. Myslím, že mi ani žádný důležitý orgán nepoškodil, ale i tak mě tu připíchl jako motýla. Pomalu mě opouštěl život. Viděl jsem ještě, jak naši vítězí a Mučaiové se pomalu dávají na útěk. Pak ten vousáč chytil meč, jež mnou prošel za rukojeť a bolestivě s ním otočil. Vytáhl ho ze mě. Začal jsem padat na břicho. V pádu mě ale chytil, dal si mě přes rameno jako pytel a začal utíkat. Cestou propíchl sténajícího Muhaie a pak už jsem jen ztratil vědomí.