Ráno jsem se vzbudil odporně pozdě. Vstal jsem a hned po snídani se
stavil za Muhaginem. Seděl tam jako vždy – v hale na svém trůně pod
oknem proti dveřím. Byl oblečen do královského hermelínu a měl
ostříhané vousy. Pozdravil jsem ho, on mi pozdrav letmo opětoval. Celý
den jsem strávil povídáním si s ostatními cvičenci o tom, co se nám s
Muhajfou stalo. Pak z nepochopitelných důvodů Muhagin zavelel sbalit si
věci a rychle se přichystat k odchodu. Celá pevnost byla vyklizena
během pár minut. Vzali jsme kočár tažený dvěma koňmi – jedinými, co tu
v pevnosti byli – a vydali se rychle pryč. Cestou jsme se vyptávali
Muhagina, co se děje. „Ví, kde jsme a pokusí se nás všechny zabít.
Velký Mučai vyslal stovky Mučaiů jen proto, aby mě zabili, ukradli mi
moji půlku amuletu a tebe pravděpodobně odvedli za Velkým Mučaiem.“ Ta
představa se mi nelíbila, tak jsem raději přidal do kroku. Už dlouho
jsem si ale lámal marně hlavu s jednou věcí. Nedalo mi to a zeptal jsem
se Muhagina, jak je to s těma dvěma půlkama amuletu. Muhagin si
odkašlal a pak začal vyprávět. „Kdysi příšerně dávno byl amulet, byl
spojený a lidé se měli dobře. Pak o ale někdo rozpojil, neví se kdo a
neví se proč, když se tou dobou všichni měli díky němu dobře, ale na
tom ani nesejde. Jednu půlku jsem dostal já, náčelník jednoho z tehdá
žijících kmenů a druhý můj bratr – Velký Mučai. Od té doby je tady na
zemi trvalá válka. Válčí v ní nesčetná množství Muhaiů a Mučaiů. A k
tomu amulet sám povolává nejrůznější příšery a stvoření z dalekých
krajů i jiných světů, které se ho nesnaží spojit, ale získat ho a s ním
i moc, kterou má. Amulet musí být spojen, ale ne jen tak. Kdyby ho
spojil Velký Mučai, udělal by peklo na zemi. Kdysi jsme oba dva byli
dobří, ale černá půlka amuletu umí rozsévat jen zlo, zatímco bílá
dobro. Amulet osudu může být nástrojem míru i teroru, záleží jenom na
tom, které ze spojených půlek dá uživatel přednost.“ vysvětlil král.
Věděl jsem, že na jih od nás jsou statisíce dalších Muhaiů a Mučaiů,
kteří žijí víceméně v míru mezi sebou, dokonce spolu bydlí ve městech a
tady na severu je situace horší, Muhaiové a Mučaiové se na potkání
zabíjí a vedou proti sobě výpravy, ale kdyby se do války zapojil i jih,
jak Muhagin naznačil, že se stane... a k tomu ty démoni. Viděl jsem pár
mrtvých démonů vystavěných u dědy v domě a nechtěl bych se s nimi
setkat, když ještě žili. A pak ještě ti útočníci z cizích světů, co
vidíme v noci na obloze. Neměl jsem chuť se Muhagina dál vyptávat na
to, co jsou zač, ale věděl jsem, že z toho nic dobrého koukat nebude.
Pochodovali jsme dál a když jsme se dostali na kopec naproti od
pevnosti, uviděli jsme jak se z místa, kde stála pevnost valí kouř.
Všichni jsme se ani nehnuli a chvíli zmlkli a poslouchali. Byl slyšet
dusot tisíců bot, viděli jsme v dálce kopí trčící do vzduchu blížící se
k nám a spousty Mučaiů s jediným cílem – zničit nás a získat amulet.
Odhodili jsme nepotřebné věci a rozeběhli se. Za běhu jsem se navlékl
do kyrysu a nasadil helmu. Surisagamu jsem si odepnul od pasu a
přivázal na záda, aby se mi lépe běželo. Z žebřiňáku taženého koňmi
jsem si vzal štít, luk a toulec šípů. Věděl jsem, že když, nebo spíš až
nás doženou, výsledek stejně nezvrátím, ale přece. Po možná deseti
kilometrech jsme měli přestávku. Muhagin si dřepl a přitiskl ucho na
zem. Pak vstal. „Vyslali jezdce na koních, musíme značně přidat“. To
byla špatná zpráva. Štít, kyrys i přilbu jsem vrátil do žebřiňáku a
rozeběhl sprintem na jih spolu s ostatními. Muhagin navzdory svému
stáří běžel nejrychleji jako první a všechny nás poháněl. Ti, co už
doopravdy nemohli si sedli na žebřiňák a nabírali nové síly. Pak to
přišlo. Jeli jsme po pasece a z lesa za námi se vyřítil jeden jezdec.
Byl sám – nejrychlejší z Mučaiů. Na sobě měl černý plášť a stříbrnou
masku a rukavice. Nebál se nás, i když byl sám a nás bylo bezmála
padesát. V ruce držel dlouhé kopí a hnal se přímo na Muhagina. Ten se
zastavil a otočil. Byl slepý, ale vsadil bych se, že věděl, co se děje.
Pomalu mu vycházel naproti. Mučai jel vší rychlostí s kopím před sebou
na Muhagina, připraven ho propíchnout. Až teď mi došlo, že Muhagin sice
ví o jezdci, ale nemůže vědět o tom kopí. Rozeběhl jsem se mu na pomoc,
ale nestihl jsem to. Jezdec bodl vší silou v trysku po Muhaginovi. Ten
kopí ale chytil těsně za hrotem do pravé ruky a škubl s ním na stranu.
Mučai s křupnutím dopadl na zem a kůň se zastavil. Muhagin ho tam jen
tak nechal ležet a sténat nad zlomenými kostmi. Pak muhagin nasedl na
Mučaiova koně. „Pojedu s dovolením napřed sehnat pomoc a zachránit
amulet. Z toho, že nevidím si nic nedělejte, do města trefím. Utíkejte
co nejrychleji a zachraňte se.“ křikl na nás ze sedla a odjel tryskem.
Z toho jsem moc radost neměl, na ejdnu stranu zachrání amulet, na
druhou stranu byl ale naší největší oporou v případě napadení Mučai.
Rozeběhli jsme se za ním. Další jezdci byli naštěstí dostatečně
vzdálení, abychom se ještě chvíli mohli snažit zachránit.
Zanedlouho nad námi osud vynesl ortel. Běželi jsme lesem a museli
kličkovat, aby nás nedostali smrtící šípy. Někteří z nás ztratili
trpělivost nebo vytrvalost a pokusili se jezdcům vzdorovat násilím, ti
pak ale měli jen málo času uvědomit si, že to byla hloupost. Běžel jsem
vepředu, vedle Muhajfy hned za žebřiňákem taženým koňmi. Vedle mě se do
kmenů stromů zabodávaly šípy. Slyšel jsem za sebou rychlá kopyta koně
jak se blíží, ale nemohl jsem se v tom spěchu otočit. Ještě jsem
zrychlil. Nemělo to smysl, kůň byl mnohem rychlejší, ale pokusil jsem
se mu prostě utéct. Když už jsem cítil, jak mi dýchá na záda a jak se
jezdec připravuje k úderu, který zkoncuje můj život, rychle jsem udělal
kotoul do strany a přitom si ze zad bleskovým pohybem serval luk a
vytáhl z toulce šíp. Zasazení šípu do tětivy mi netrvalo ani půl
vteřiny a hned jsem vystřelil. Měl jsem štěstí, jezdce jsem zasáhl do
zad. Luk jsem jen pustil na zem a toulec si odepnul ze zad, aby se mi
lépe běželo. Dohnal jsem dohnal Muhajfu a běželi jsme dál. Chvíli na to
nás přestali mordovat za běhu a předjeli. Snažili jsme se kličkovat a
dostat se z jejich sevření, ale bylo jich moc a nás málo. Obklíčili
nás. Jezdci sesedli z koní a zablokovali nám cestu pryč. Vydechnul jsem
si a připravil se na boj a následnou smrt. Hledal jsem, kudy bych mohl
utéct, ale nešlo to. Bylo nás tu něco přes čtyřicet. Stáli jsme v kruhu
v jejímž prostředku byl žebřiňák, který nám kryl záda. Mučaiů bylo
možná sto a přijížděli další. Dokonce už začali i přibíhat ti, co
neměli koně a přesto stačili našemo tempu. Mučaiové čekali na posily
aby nás mohli vyřídit beze ztrát, To jsme nesměli připustit, napadlo
mě. Z žebřiňáku jsem si vzal štít a dva nože. Nože jsem si zastrčil do
bot a vytáhnul Surisagamu. Pak jsme se rozhodli zkusit útok. Vyběhl
jsem dopředu. Surisagamu napřáhl a štít dal před sebe. Oheň Surisagamy
se rozžehnul do obrovských rozměrů. Udělal jsem poryv větru, tak silný,
že tři Mučaie stojící vepředu povalil. Napřáhl jsem Surisagamu před
sebe. Vyšlehl z ní obrovský plamen spalující vše přede mnou, včetně
Mučaiů. Pak jsem se rozehnal naslepo Surisagamou. Rozbil jsem štít,
který mi Mučai dal do cesty a pak jsem bodl. Jeden Mučai se odhodlal a
sekl po mě vší silou obouručním mečem. Praštil jsem do jeho letícího
meče štítem. Oba celky se srazli, zakousli do sebe a spadli na zem.
Ohnal jsem se po něm svým mečem a zasáhl ho. Svalil se na zem. Podíval
jsem se po svých spolubojovnících. Vedli jsme si moc dobře, i když jsme
všichni věděli, že dlouho vzdorovat nemůžeme. Přiběhl jsem na pomoc
Muhajfovi. Stáli jsme zády k sobě a sráželi hordy nepřátel na kolena.
Zanedlouho jsme je – i když to zní neuvěřitelně – pobili. Respektive
ty, co sem přijeli jako první. Pak jsme si všimli falangy pěšáků
blížících se relativně rychle k nám. Chtěli jsme nasednout na koně
zabitých Mučaiů, než jsme tak ale udělali, ze stromu se spustil Mučai.
Nebyl jako ostatní. Měl černý plášť prošívaný stříbrem a neměl ani
kapuci ani masku. Rukavice i boty měl stejné jako ostatní a to
stříbrné. Měl středně dlouhé rozcuchané černé vlasy, černé oči a velmi
ostré rysy. Byl relativně hubený, ale velmi svalnatý. Mohlo mu být tak
sedmnáct, osmnáct jako mě. Nejblíž jsme od něj byli já s Muhajfou. Oba
jsme instinktivně tasili meče a namířili je na něj. On nereagoval a
blížil se k nám. Už byl tak daleko, že kdybych ruku prudce natáhl ještě
víc, probodl bych ho. Zkusil jsem to. Meč mi ledabyle srazil do strany.
Bývali by jsme ho už dávno zabili, ale zaráželo nás, jak se nás nebál.
„Vy dva musíte být Muhara a Muhajfa, žejo?“ řekl. Muhajfa přikývl. „Ale
to ti může bejt jedno, leda že bys chtěl vědět, kdo že tě to zabil“
dodal. Mučai se ušklíbl. Pak hrozně rychlým pohybem ruky udeřil ze
strany do Muhajfova meče a vyrazil mu ho z ruky. Muhajfa se pokusil
odporovat, ale nestihl to. Než si uvědomil, co se děje, už mu neznámý
Mučai tiskl nůž na krk. Držel ho pevně zezadu. „Vyměnim tady tvýho
kámoše za ten to tvý skvostný párátko“ a pokynul na Surisagamu.
Souhlasil jsem s podal jsem mu Surisagamu. Vzal jí za jílec a prohlížel
si jí. Prudce zapálil její oheň a pak ho zase nechal klesnout.
Prohlížel si jí. „Teď ho pusť, řekl jsem zvolna“. Zakroutil hlavou.
„Říkal jsi, že ho pustíš!“ křikl jsem na něj rozzlobeně. „Lhal jsem,
odpověděl chladně a pomalu podřízl Muhajfovi hrdlo“ Vykřikl jsem a
pokusil jsem se Muhajfu zachránit. Skočil jsem k nim, ale bylo pozdě.
Muhajfa bezvládně spadl k zemi. Zvedl jsem ho a podíval se mu do očí.
Čekal jsem, že ještě něco řekne, něco jako „Muharo, sbohem“ nebo tak
něco. Neudělal to – byl mrtvý. V očích měl vyděšený výraz a krev z jeho
krku mi takla po rukou. Pak jsem se podíval na toho Mučaie, který mě za
tu dobu už dávno mohl zabít. Stál tam nade mnou se založenýma rukama.
Nesmál se, ani se netvářil smutně. „Ty mizero!“ zařval jsem na něj.
Jediným pohybem ruky jsem mu vytrhl Surisagamu. Pustil jsem bezvládného
Muhajfu a vztek ve mně rozžhavil Surisagamu do běla. Mučai nezměnil
pozici, o něčem usilovně přemýšlel. Pak se usmál a podíval se na mě.
Vší silou jsem se rozehnal Surisagamou po něm. On to sice zblokoval
nožem, ten mu ale vylétl z ruky. Sekl jsem po něm znovu a on musel
couvnout. Pokusil jsem se toho mizeru propíchnout skrz naskrz, ale zase
couvl. Zahnal jsem ho až k pahýlu vyvráceného stromu. Nemohl dál
couvat, jen tam tak stál a prohlížel si mě. Napřáhl jsem meč s úmyslem
zavraždit ho. Pak jsem se zastavil. On nereagoval. Kdybych ho teď zcela
chladnokrevně zamordoval, nebyl bych svým způsobem o nic lepší než on.
No, to je jedno, stejně ho zabiju. Vztek vyhrál nad solidárností a já
jsem bodl před sebe. Meč se zastavil těsně před ním. Zapíchl se do
jakési ohnivé poloprůhledné stěny, kterou on rychle přičaroval. Zesílil
jsem a špičku meče ještě o něco přiblížil k němu. Koukal jsem se mu
přímo do těch jeho nenávistných černých očí. Měl je stejné jako jedna
Mučaiská dívka, se kterou jsem se nedávno střetl. Přetlačovali jsme se
dál. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se po chvíli. „Já jsem Mučarix, Mučaiský
šlechtic a jeden z upřednostňovaných vojáků velkého Mučaie“ odpověděl
vztekle. „Proč jsi zabil Muhajfu? Vždyť jsem ti dal Surisagamu“ zeptal
jsem se pak. „Protože mam rozkaz vás všechny vbykosit, byla to jen
lest“ odpověděl zase suše. „Nebyla to lež, byla to lež!“ namítl jsem
vztekle. On se usmál. „Ano, lhal jsem“ připustil. Pak jsem ze vzteku
ještě zesílil. Dal jsem všechnu svou sílu do Surisagamy, která jakoby
vybouchla a všude kolem začala sršet plameny. Bylo tu hrozné horko. V
mžiku jsem prorazil jeho kouzelný štít a bodl dopředu. Jen tak tak
uhnul do strany. Setrvačnost mě přinutila zarazit meč až po rukojeť do
pahýlu stromu. Toho on využil a kopl mě ze strany. Spadl jsem na zem a
převalil se na nohy. Instinktivně jsem zvedl ruce před obličej a jednu
nohu dal dopředu. Pomalu jsem se k němu přibližoval. On se narovnal.
Jednu ruku vztáhl dopředu a druhou se kryl. Ruka, kterou se kryl spolu
s vlasy házela stín na půlku jeho obličeje. Opět jsem v něm rozpoznal
rysy Mučačy. Na to jsem ale nemyslel. On udeřil první. Vykryl jsem jeho
úder a pokusil se ho kopnout do hlavy. On se uhnul a než stihl udělat
cokoliv jiného, kopl jsem rychle ještě zdvihnutou nohou podruhé a
zasáhl ho do zubů. Spadl na záda a zaklel. Nečekal jsem a skočil do
vzduchu. Pokusil jsem se mu dupnutím rozdrtit žebra, převalil se ale do
strany a kopl mě do holeně nohy, která dupla naprázdno. Zabolelo to a
přinutilo mě to jít k zemi. Hned jsem se ale narovnal. On také. Pak
kopl on, směrem mě na hlavu. Jeho nohu jsem chytil a škubl s ní vzhůru.
Neudržel rovnováhu a spadl do sedu. Kopl jsem ho do břicha a hned na to
do hlavu. Dal ruce před sebe a pokusil se vstát. Kopl jsem ho ještě
jednou a od zase spadl. Zase jsem kopl a on to zase schytal a až pak se
dokázal převalit dozadu. Tekla mu krev z nosu, z pusy a z čela. Držel
se za břicho. Pokusil jsem se ho v takhle omámeném stavu dorazit a
udeřil jsem vší silou pěstí do jeho obličeje. Ruku mi chytil oběma
svýma a otočil mi ji jednou dokola. Zařval jsem a bolest mě přinutila
spadnout k zemi. Ležel jsem na zemi a držel se za zápěstí. Měl jsem ho
zlomené a to docela ošklivě. Bolest byla hrozná. Pak mi udělal to samé,
co já předtím jemu. Kopl mě do břicha, do hlavy a zase do hlavy. Než
jsem se stačil dát na útěk, kopl mě do hlavy ještě jednou. Vstal jsem a
zbaběle utíkal. Konečně jsem se stihl porozhlédnout, jak to vypadá s
ostatními. Asi pětadvacet se nás ještě drželo naživu. Nepřátel bylo
mnoho. Pak mě Mučarix chytil zezadu za krk a začal škrtit. „Vidíš to,
všechny vás pobijeme do jednoho a časem i získáme amulet“ pošeptal mi
do ucha. Ohnal jsem se po něm zdravou rukou, ale nešlo to. Už mi
docházel dech a já ztrácel vědomí, nebo spíš život. Pak se z lesa ozval
lesní roh a začaly vybíhat stovky vojáků. Myslel jsem, že mám vidiny,
ale neměl jsem. Mučarix mě pustil, vzal dlouhý pevný klacek a zlomil mi
ho o krk zezadu. Naštěstí mi to nepoškodilo vaz, jak původně zamýšlel.
Na druhý úder už se neodvážil a začal utíkat. Z posledních sil jsem se
otočil směrem, odkud se ozýval roh. Všichni vojáci byli ve fialovo –
zlatém a v jejich čele běžel Muhagin – král Muhaiů. Divil jsem se, že
je tu tak rychle, ale zachránil mi život. Mučaiové se obrátili na útěk.
Neměl jsem sílu ani chuť je pronásledovat. Pak jsem uviděl Mučarixe.
Zrovna vraždil nějakého Muhaie, který právě přišel. „Zabiju tě
Mučarixi! Ty mizero jeden mizerná!“ zařval jsem na něj. On sebral ze
země kámen a hodil ho po mě. Ledabyle jsem zvedl vítr a kámen odfoukl.
Na další útok se Mučarix nezmohl. Dav Muhaiů dychtící po jeho krvi byl
toho příčinou. Seděl jsem tam na zemi a sténal bolestí nad zpřelámanou
rukou. Pomalu jsem bolestí ztrácel vědomí. Viděl jsem Muhaie, jak
proásledují prchající Mučaie a pak mistra Muhagina, jak se ke mně
sklání, jak něco hladá po kapsách a jeho amulet, nebo spíš polovinu,
která se mu houpala na krku, stále tam, kde být měla, nedotčená žádným
Mučaiem...