„Vyjeli hned za úsvitu. Jeli do hlavního města říše. Spěchali. Bylo jich odhadem třicet. Vedl je král Muhagin, měli s sebou amulet osudu, nebo alespoň jeho bílou polovinu, jeli rychle, nehledali cesty, jeli rovnou lesem. Spěchali, velmi spěchali.“ řekl onen podivný muž bez tváře, který se umí tak dobře ztratit lidským očím uprostřed černého sálu na severu říše.
„Hmmmm!“ Zařval Velký Mučai vztekle. „Sejmeme je a pak je vykucháme! Jaký je plán?“ zeptal se jen tak do vzduchu sám sebe, všichni zúčastnění ale věděli, že kdyby mu přerušili monolog, zabil by je pohledem a tak mlčeli. „Čapneme je v lese na samotě v noci ze zálohy, někde na cestě a rozsekáme je na malý kousíčky!“ zařval. „Dnes zase opustím svůj hrad a pojedu na to osobně dohlédnout!“ při těchto slovech se všichni přítomní generálové vylekali. Vždy, když Velký Mučai opustil svůj hrad, byl z toho oboustranný krvák. „Osedlejte mi vozítko a připravte deset tisíc jezdců!“ zavelel. Jeden z generálů opatrně povstal ze židle. „Můj pane, když dovolíte... my máme sotva sedm set vojáků tady na severu a maximálně dalších tisíc na jihu“ Velký Mučai se pomalu otočil. Anonymnímu generálovi začalo pozvolna docházet, že asi zachyboval. „Říká ti něco pojem poslušnost bez námitek!?“ zahromoval Velký Mučai. „Omlouvám se můj pane, již se to nebude opa...“ nedořekl generál. Velký Mučai bleskovým pohybem sebral ze stolu kalamář a mrštil s ním po něm takovou silou, že se mu zastavil až v hrudním koši. Muž upadl na zem a z rány se mu řinula krev s inkoustem. „Deset tisíc jezdců se u mě hlásí odpoledne!“ Nikdo si již nedovolil nic namítat.
Muhara seděl ve svém pokoji na židli. V náručí držel pospravovanou Mučaču. Chvíli přemýšlel, zda je ona host či zajatec, pak zdali být galantní či negalantní, zdali o ní povědět někomu jinému a hlavně co s ní bude, až zítra za úsvitu vyjedeme. Nakonec se rozmyslel, položil jí do své postele a přikryl. Lehl si na zem. „Doháje, málem jsem na to zapomněl“ řekl si Muhara a zase rychle vstal. Stáhl ze stále tvrdě spící Mučačy peřinu a prohledal jí záhyby červených šatů, které měla stále na sobě. Na vnitřní straně stehna měla upevněný nůž. Vytáhl ho ven. Byl dlouhý a velice zvláštní. Měl dvě hrozně tenké čepele těsně vedle sebe a ve škvírce mezi nimi ozubení. Byl tak tvrdý a pevný, že i přes tenkost by byl jistě schopen odrazit meč. Rukojeť byla vysázená drahokamy a pro lepší držení obmotaná provázkem. Na půlměsícovém jílci otočeným ostřejším úhlem od ruky posázeného černými granáty měl vyryto „Ratakara“. Muhara ho schoval pod svůj vlastní polštář a šel si lehnout. Nechtělo se mu Mučaču nějak svazovat, ale přecejen si připadal v nebezpečí tak pod peřinou svíral Surisagamu.
Ještě než se rozednilo se Muhara vzbudil. Nejdřív se mu nechtělo vstávat, ale pak si vzpomněl, co že se to má dneska stát a tak se vykopl na nohy. Něco ho překvapilo. Mučača neležela na jeho posteli, nýbrž stála u pultu sloužícího k vaření a cosi vyráběla. Nevypadala nebezpečně. „Dobrý jitro“ pozdravil nesměle Muhara. Mučača se otočila. Podala sedícímu Muharovi hrneček s čajem a opětovala pozdrav. Muhara poděkoval a pak Mučača začala. „Víš, promiň, že jsem se tě pokusila zabít...“
Chvíli se bavili o tom, co se stalo v té zakouřené hospodě a o Mučarixových posledních slovech. Pak Muhara změnil téma. „Za chvíli odjedu pryč, do hlavního města na korunovaci Muhagina králem všech muhaiů. Co bude s tebou?“ zeptal se Muhara. „To nevím, asi pojedu pryč, domů ne, tam už nechci a asi by mě ani nepřijali, najdu si práci někde tady ve vesnici“ zauvažovala nahlas. Muhara by byl raději, kdyby jela s ním, nebo kdyby měla alespoň nějakou životní jistotu. „Víš co, jdi do naší vesnice Muhafopar, je to na jih kousek odtud, možná dva dny cesty. Vezmi si jednoho z koní ze stáje, přinesu ti nějaké jídlo a peníze. Je to poblíž Okilandu, nemůžeš to minout. Jdi do hostince „temný pajzl“ a počkej tam na mě. S nikým se moc nebav, přijedu tam do týdne, slibuju.“ řekl Muhara. Mučača kývla a šla si opatřit potřebné věci na cestu. Muhara byl vděčný za ukončení rozhovoru a odebral se svou cestou. Vzal si své sváteční šaty a přes ně si navlékl brnění. Za pas si dal Surisagamu i Ratakaru a utíkal k bráně. Už měl skoro zpoždění. Stálo tam už spousta lidí, ale naštěstí nebyl poslední. Pozdravil se s Muhaginem a zanedlouho vyrazili.
Jak Muweon předpověděl, jeli vskutku rychle, terénem a přímou čarou. Jednotce složené z pěti set mučaiských jezdců a Velkého Mučaie netrvalo dlouho, než narazili na stopu odhadem třiceti cválajících jezdců. Jel s nimi i Muweon na svém dávno mrtvém koni, kterého den předtím vykopal. Skupina se na noc utábořila mezi stromy. Nerozdělávali oheň, netoužili po tom, aby si jich někdo všiml. Jeli v utajení. Na noc postavili hlídky, vždy dva muže na dvě hodiny. V noci nemělo smysl pokračovat v cestě, ještě by narazili do stromů, zabloudili či uštvali koně. Při druhé hlídce chvilku před půlnocí Muharu vzbudil hluk, hrozný hluk. Otevřel oči, chňapl po luku a bleskově zasadil šíp do tětivy. Vstal a rozhlédl se. Všude okolo hořely spousty stromů, muhaiové se pozvolna budili. Všude se ozýval smíšený hurónský řev stovek mučaiů a něčeho hrozného, vysoký nepříjemný křik nějaké obludy. Když Muhara zjistil, že mu bezprostřední nebezpečí nehrozí, povolil luk a utíkal budit ostatní, kteří se malátně zvedali.
Spletl se, hrozilo mu bezprostřední nebezpečí, stejně jako všem okolo. Ze vzduchu ze středu hrozivého kvílení se snesl plamen, ohnivý sloup hořící neskutečným horkem. Muhara nečekal a skočil do strany. Plamen ho lehce ožehl zezadu a spálil půdu za ním na škvarek. Muhara obrátil oči nahoru a spatřil děsivé monstrum. Nad jejich hlavami se vznášelo obrovské zvíře, mělo obrovská netopýří křídla a hlavu velkou, samý osten a výběžek končící ostrým zobákem. Nohy to mělo jen dvě silné velké vzadu, to vepředu by se dalo považovat spíše za jakési opičí dlouhé ruce s dlouhatánskými drápy na konci. Ocas to mělo dlouhý, ostnatý na konci zúžený. Celé to bylo černé, jasně leskle černé až na červený zobák a oči. Řvalo to hrozně nahlas a chrlilo sloupy ohně. V místě, kde dlouhý krk přecházel v tělo někdo seděl a Muhara dost dobře věděl kdo – byl malý, vlál za ním dlouhý černý plášť a černé vlasy a v ruce držel lesklý dlouhý meč, podstatně delší jak on sám. Několik duchapřítomných muhaiů se po něm snažilo střílet, ale od příšery se šípy jakoby odrážely. Monstrum se opět odletělo připravit na další střemhlavý nálet a Muhara tak získal trochu času. Zjistil, že jezdci přijíždějí ze severu a je jich dost. V jejich čele jel Muweon na svém přízračném koni. Muhara doběhl k blízkému stromu s rozlehlou a širokou korunou. Strom sice už začínal hořet, ale to nevadilo. Jediným očarovaným úderem Surisagamy strom přeťal a kouzlem nasměroval, aby spadl na zem kolmo k přijíždějícím mučaiům. Když strom spadl, klekl si s napjatým lukem za něj a čekal. Několik muhaiů se k němu přidalo. Byl to hrozný pocit. Bylo jich málo, mučaiů naopak hodně. Vedle sebe zahlédl Muhara krčícího se slepého mistra a krále. Nebyl ozbrojen, ale i tak Muhara věděl, že je pro mučaie smrtelně nebezpečný. Pozdvihl oči k nebi a něco začal drmolit asi v elfštině. Pak do zužujícího se místa mezi stromem a muhai udeřil blesk a s ohromující ránou vybouchl. Některé mučaiské koně se splašili a obrátili se pryč, shodili ze sebe své zlotřilé jezdce a utekli. Veprostřed se rozhořel mohutný magický plamen, ze kterého se začali rojit houževnatější jezdci. „Palte!“ vykřikl Muhagin a sám před sebe poslal větrné tornádo. Muhara přejel dlaní po hrotu šípu a zakouzlil. Kouzla magie země byla obtížnější, ale některé už Muhara ovládal. Svůj šíp připojil k překvapivě strhující salvě. Jakmile jeho šíp dopadl na zem před mučaie, v zemi se s praskáním objevilo množství trhlin, ve kterých neopatrní koně zakopli a shodili své jezdce přímo do křížové palby. Muhara hned vzal další šíp a střelil jím, tentokrát cíleně. Mučai zařval a spadl z koně pod nohy přibíhajícím. Přes veškeré úsilí se ale nepodařilo rychlý a zběsilý útok mučaiů zadržet. Pak se za nimi začalo ozývat svištění křídel a řev a následně místo krytu muhaiů pohltil plamen. Skoro všichni se sice stihli dostat do bezpečí, ale přišli tak o úkryt. Šípy už začaly létat i ze strany jezdců. Všude se ozýval křik. Pak Muhagin sebral ze země kopí a mrštil s ním po monstru, jež se jim stále vznášelo nad hlavami. Kopí prorazilo tvrdou hroší černou kůži a zabodlo se zvířeti do hrudi. To zasténalo a spadlo do houfu přijíždějících mučaiů.
Všichni muhaiové se hnali ke koním a utíkali. Jen Muhagin ne. Shodil ze sebe šedou pláštěnku a odhalil svůj hermelín a zlatem vykládaný kyrys. Tasil dlouhý jedenapůlruční meč a šel směrem ke spadlé příšeře a mučaiům. Na krku se mu houpala bílá půlka amuletu. Vyletělo po něm několik šípů, ale minuly se. Zpod křídel vzpínajícího se monstra vystoupila snadno a přesto obtížně přehlédnutelná postava. Velký Mučai držel dlouhý a těžký obouruční meč a pomalými odměřenými kroky postupoval k Muhaginovi. Na krku měl černou půlku amuletu osudu. V očích mu plála nenávist a odhodlání. Muhara tasil meč a popošel za Muhaginem. Ten se k němu otočil a vtiskl mu do ruky obálku. Muhara se na nic neptal a uschoval si ji do vnitřní kapsy pláště. Ti dva byli už skoro u sebe. Všichni čekali, že začnou mluvit, ale nezačali. První udeřil Velký Mučai velmi prudkým reverzem a následným výpadem bodnutím. Muhagin to asi bral jako navázání rozhovoru a jeho rány ledabyle odstrčil. „Zdravím bratře, hodláš o osudu říše rozhodnout tady a teď, nebo zase zbaběle utečeš až tě porazím?“ pronesl Muhagin polovýsměšně. Velký Mučai ještě přidal do svého trvalého hněvu a jediným skokem Muhagina přeskočil a následně udeřil zezadu. Sekl ze strany v úrovni svých očí vší silou, možná až moc silně. Muhagin nadskočil jenom o kousíček, víc nebylo třeba, neboť Velký Mučai mu sahal zhruba po kolena. Za skoku se otočil čelem ke svému bratrovi a poprvé udeřil. Velký Mučai nastavil záštitu svého meče. Chvíli na sebe nenávistně hleděli a pak se přestali oťukávat a pustili se do skutečné brutální pranice. Velký Mučai stál necelých čtvrt sáhu od Muhagina, svým vysoko zdviženým mečem mu stále útočil na hlavu a na ramena zatímco svými nízko položenýma nohama se snažil kopat Muhaginovi do kotníků. Pro Muhagina nebylo zrovna snadné se mu bránit, bylo to jakoby na něj útočili dva protivníci najednou ze dvou stran najednou – jeden malý, vzteklý, šílený a kopající zezdola a jeden silný, vytrvalý a fanatický bodající a sekající ze shora. Nakonec se Muhaginovi podařilo získat alespoň rovnováhu sil, ne-li vedení tím, že nic nečekajícího Velkého Mučaie kopl kolenem do nosu a následně vší silou sekl do shrbených nekrytých zad. Muharu nepřekvapilo, že rána, který by přesekla dubový trám Velkému Mučaiovi moc neublížila, ale Muhagin tím alespoň získal čas na svůj další úder. To ale nestihl, protože ho shrbený Velký Mučai silně sekl do holenního chrániče svým těžkým mečem. Muhagin spadl – přímo na něj. Chvíli se tam tak zmítali, až přecejen pažemi silnější Muhagin získal převahu a bratra odzbrojil, položil na něj nohu a sám si stoupl. Dav přihlížejících mučaiů se obrátil do vzteklého řevu a ohromnou rychlostí vyrazil na pomoc svému zlotřilému pánu. Muhagin bodl, ale Velký Mučai se převalil a Muhagin minul. Byl donucen opustit svou pozici, krůček od vítězství války a stáhnout se do bezpečí. Za běhu naskočil na koně, kterého mu již Muhara připravil a rozjel se pryč.
Zanedlouho je dav mučaiů s odpočatými koňmi dostihl, na pasece. Už svítalo. Velký Mučai si „půjčil“ koně od jednoho ze svých podřízených a jel v čele. Muhagin zastavil. Skokem se dostal na vrcholek poblíž stojícího stromu a zvedl polovinu amuletu nad hlavu. Mučaiové se shromáždili pod stromem, napjali tětivy a sledovali ho. „Vidíte to? Jak myslíte, že vás váš pán odmění, když mu přinesete něco, díky čemu získá absolutní moc?“ dav pod ním si začal šuškat. „Chcete bílou polovinu amuletu? Vemte si jí!“ zařval a vší silou jí i s řetízkem hodil co nejdál jak dovedl. Dav mučaiů se odtrhl od zbytku a vyjel bleskově za ním. Velký Mučai ale nejel. Spolu s Muweonem a asi dalšími padesáti mučai zůstal stát na místě. Muhagin seskočil ze stromu. „Uvidíme, jak ti to půjde bez kumpánů“ pronesl k Velkému Mučaiovi a tasil meč. Velký Mučai sestoupil z koně a zlostně na něj zasyčel. Pak se začali mlátit. Čepele svištěly vzduchem s neuvěřitelnou rychlostí a silou. Muharu napadlo, že v takovémhle souboji s někým z nich by nevydržel asi ani dvě rány. Muweon také sestoupil z koně. Svojí kostnatou pravačku natáhl kolmo do vzduchu a odkudsi mu do ní přiletěla kosa, dlouhá, černá, ostrá. „Tu obálku Muharo!“ zasyčel a blížil se. Muhara chvíli přemýšlel, zdali bude lepší utéct a zachovat tajemný obsah obálky či se Muweonovi postavit. A zvolil dobře...