Část sedmá – setkání Nezpomalil jsem. Už jsem sice nemohl, ale ten pocit, že mě zase doženou mě hnal stále dopředu. Několikrát jsem zakličkoval mezi ulicemi a pak se o zeď jedné zapadlé slepé uličky svezl na zem a vydechl si. Po pěti minutách odpočinku jsem zase vstal. Vykoukl jsem a ke svému nepotěšení zjistil, že je po mě pátráno. Ulicí běhali spousty zakuklenců a hledali mě. Nechápal jsem proč, nebyl jsem přece důležitý. Zkusil jsem zapadnout do davu, tentokrát jsem ale takové štěstí neměl. Jeden z těch podivných zakuklenců v černo-stříbrném mě zpozoroval a hned zavolal na ostatní. „Tady je!“ znělo mi v uších ještě chvilku na to. Rozeběhl jsem se dál a doufal, že moje cesta nebude zahrazena. Měl jsem štěstí a vběhl do menší nefrekventované uličky. Za mnou běžel hotový dav rozzuřenců. Uvědomil jsem si, že na střeše budu mít asi větší možnost uniknout a tak jsem po schodech vně jedné budovy vyběhl nahoru. Běžel jsem po střechách pořád pryč od nich, až jsem zase z jednoho statku napravo ode mě uslyšel podivný řev a když jsem přeskočil na další střechu, zjistil jsem, že mi někdo běží zprava do cesty. V ruce měl meč, byl v otrhaném plášti a za ním vylézal na střechu rozzuřený dav jako za mnou. Málem jsme do sebe vrazili. Až teď mi došlo, kdo je to vlastně zač. Muhajfa! Na pozdrav jsem zvedl ruku, on mi pozdrav opětoval a běželi jsme vedle sebe. „Co tu děláš“ zeptal jsem se ho za běhu. „To samý co ty, utíkám“ odpověděl ve spěchu. Pak jakoby se situace opakovala z minulého útěku. Před námi se otevřela škvíra mezi domy, široká možná čtyři až pět metrů. Muhajfa se ani nezastavil a s rezervou ji přeskočil. Chtěl jsem udělat to samé, ale pak mi došlo, že je to příliš daleko. Neskočil bych to. „Dělej doháje, já tě chytnu!“ zařval Muhajfa a připravil se na okraj druhé střechy. Zrychlil jsem tedy znova s odhodláním to risknout. Už jsem našlapoval na pravou nohu, ze které se většinou odrážím. Pak mi ramenem projela bolest. Palčivá a rychlá. Chtěl jsem zastavit, ale setrvačnost hrála proti mně a tak jsem spadl dolů do propasti mezi domy. Tam na mě žádný vůz se senem jako minule nečekal. Spadl jsem na nohy, které ošklivě zabolely a křuply a hned následoval i pád na kolena a ruce. Až teď jsem měl čas věnovat pozornost svému rameni. Měl jsem v něm zaseknutý nůž. Naštěstí ne zabodnutý, jen čepel se vrazila do kůže a do svalu, do kostí už ne. Vytáhl jsem ho a otřel z něj i ze svých zad krev. Bolelo to, ale ne až tak. Pak jsem měl čas věnovat se svým nohám. Pravá noha mi nepříjemně otékala a bolela. Levá byla v pořádku. Zkusil jsem s raněnou nohou hnout. Šlo to, zlomená nebyla, ale bolela. Namáhavě jsem si stoupl. Ti, jež mě honili si pochopitelně netroufli skočit za mnou a tak museli oklikou slézat po schodech. Začal jsem kulhat směrem dopředu, abych se setkal s Muhajfou. Po několika minutách s pronásledovateli v patách se mi to povedlo. Na střeše domu jsem se potkal s Muhajfou. Všiml si mého zranění a navrhl, abychom se pronásledovatelům postavili čelem, přinejmenším je tím překvapíme. Pochopitelně jsem souhlasil a začal si protahovat ruce. Sevřel jsem jílec meče a několikrát s ním zatočil nad hlavou, abych si uvolnil zápěstí. Muhajfa se zhluboka nadechl a stejně zhluboka vydechl a začal vymýšlet plán. „Až sem vylezou, pár jich pobijeme a pak jako rukojmí vezmeme tu holku nebo toho vousáče, dobře?“ navrhl mi. Souhlasil jsem s jeho plánem. Za necelou půlminutu se po schodech nahoru vyřítila skupinka lidí. Čtyři zakuklenci, devět náhodných kolemjdoucích s touhou získat odměnu za uprchlé otroky vyzbrojené improvizovanými zbraněmi, Mučača a Mučadon. Překvapilo je, že zde stojíme a neutíkáme. Muhajfa se s řevem vyřítil dopředu a mečel čistě usekl hlavu jednomu civilistovi vyzbrojenému krátkým nožem. Jeho bezvládné tělo s žuchnutím spadlo ze střechy a ostatní se na sebe podívali. První se z jejich řad vyřítil jakýsi zakuklenec s obouručním mečem a hnal se přímo na Muhajfu, který se vyhnul jeho prvnímu úderu a začal s ním zápasit. Hned na to se zmobilizovali všichni ostatní a vrhnuli se na nás. Mučadon taky, Mučača stála v pozadí a pozorovala souboj. Natáhl jsem meč před sebe a odrazil široký úder vidlemi, který jsem oplatil seknutím do ruky. Pak po mě jeden zakuklenec udeřil ze strany pěstí, já se skrčil a převalil se dozadu. Tím jsem získal trochu času. Sekl jsem vší silou naslepo dopředu, ale moje rána byla zblokována. Muhajfa si zatím vedl dobře, přinejmenším stále žil. Nepřátelé se mě pokusili obklíčit a v tom jsem spatřil svojí příležitost. Nechal jsem je a pak jsem se rychle vyřítil směrem k Mučače. Muže, který mi stál v cestě jsem probodl, ale můj meč mi uvízl někde v jeho těle. Neměl jsem čas ho vytahovat, běžel jsem rychle dál a nůž si vzal do pravé ruky. Zprava se na mě vyřítil Mučadon a sekl po mě zeširoka. Uhnul jsem vlevo mimo jeho dosah, ale sekl mě do předloktí. Špička meče mi projela kůží spolu s bolestí a s výkřikem jsem upustil nůž. Ale nezastavil jsem se. Mučača jakoby poznala co se chystám udělat, vzala nůž a mrštila s ním po mě. Letěl mi přímo směrem na hlavu. Vztáhl jsem na něj rychle ruku a chytil ho za rukojeť. Byl jsem necelý metr od Mučačy. Byla mým chycením jejího nože tak ohromená, že se dál nestihla bránit a než se zmohla na jakýkoliv odpor, pevně jsem jí držel ruce za zády a nůž pod krkem. „Nechte ho bejt!“ zařval jsem na hlouček lidí bojujících s Muhajfou. „Nebo jí podříznu!“. Všichni zanechali souboje a otočili se na mě. Muhajfa toho využil a sebral ze země další meč. „Nech jí bejt a dám vám náskok“ řekl Mučadon. „Dobře, ale dáš nám náskok a všechny zbraně“ odpověděl jsem. Mučadon kývl a všichni položili zbraně. Pak se stalo něco nečekaného. Mučača mě vši silou udeřila loktem do břicha a já jí pustil spolu s nožem a přepadl přes okraj střechy. Pokusil jsem se něčeho chytit a povedlo se to – chytil jsem se Mučačiny nohy, kterou jsem s sebou strhl dolů. Hned nahoře mě a Mučaču něco chytilo ve vzduchu a táhlo nahoru. Byl to Muhajfa, který stál na okraji střechy a snažil se nás „kouzlem“ vytáhnout nahoru. Byl jsem nahoře dřív než Mučača, rychle jsem vylezl, chopil se nože a poděkoval Muhajfovi, který akorát vytáhl Mučaču. Mučadon spěchal pomoci vylézt nahoru Mučače a naši pronásledovatelé mu buďto pomáhali nebo se nás chystali zavraždit. Muhajfa udělal další nečekanou věc. Rozmáchl se svými meči a zabil hned dva zcela nepřipravené Mučaie. Pak ty dva meče vrazil do dalších dvou Mučaiů a kouzlem srazil dolů jednoho zakuklence. Já jsem neváhal a mrštil nůž po druhém zakuklenci. Ten se vyhnul do strany a nůž neomylně zasáhl Mučadona do břicha. Ten spadl na zem a pokusil se vyndat si nůž. Nedařilo se mu to. Umíral. Mučača to zpozorovala a sebrala poblíž ležící obouruční meč. Celá vzteklá se na mě rozeběhla. Muhajfa zatím likvidoval přeživší nepřipravené Mučaie. Nebyl jsem ozbrojen, tak jsem začal couvat. Mučača mě brzy dohnala a pokusila se mi setnout hlavu. Letmo jsem se skrčil a pokusil se o protiúder. Zlehka jsem ji udeřil do ramene pěstí, ale snad to ani nezpozorovala. Pokusila se mě diagonálně přeseknout na dvě části. Tomu už se nešlo vyhnout tak jsem ustoupil a ona mečem udeřila do země. Ten jí vypadl z ruky a odletěl dolů ze střechy. Chytil jsem ji pod krkem. „Já ho nechtěl zabít, je mi to líto“ pošeptal jsem jí do ucha. Celou dobu jí tekly slzy. Už neměla dost síly se zmáhat na úder, tak se mi vytrhla a utíkala zpět k umírajícímu Mučadonovi. Křikl jsem na Muhajfu a začali jsme utíkat po schodech dolů. Muhajfa mezitím pokosil všechny nepřátele a chystal se dorazit Mučadona. „Mám zabít jeho a tu holku?“ houkl na mě. „ne, nech je bejt a pojď“. Odpověděl jsem mu. Za normálních okolností bych byl spíše pro vyhlazení všech pronásledovatelů, ale z nepochopitelných důvodů jsem nechtěl, aby Mučača zemřela. Zanechali jsme za sebou vzlykající Mučaču a kvanta mrtvých těl a běželi dolů po schodech. „Muharo, já tě zabiju! Přísahám!“ Řvala za mnou Mučača, když jsem utíkal.