Velký Mučai


Seběhli jsme po schodech. Dole už jsme neutíkali, nýbrž jenom šli. Ještě by jsme byli nápadní. Už jsme stejně všechny pronásledovatele svými nadlidskými výkony zlikvidovali, až na Mučaču, která nás zrovna nepronásledovala. Schovali jsme zkrvavené zbraně pod pláště a začali si regenerovat rány. Nikdo z nás nebyl vážně zraněn. Ubírali jsme se po úzké ulici stále dopředu. Pak jsme našli přesně to, co jsme nevědomky v hloubi duše hledali. Na drobném náměstíčku stála mapa. Prodrali jsme se davem Mučaiů stojících na náměstí a přišli až k mapě. Nahoře poblíž hor, ve kterých má Muhagin pevnost a byla značka „stojíte zde“. Začali jsme zkoumat kudy by jsme se měli ubírat a vymýšlet cestu zpět domů. „Věděli jsme, že zamíříte sem“ řekl chladným hlasem muž stojící nalevo ode mě. Byl zahalený do černého pláště a prohlížel si mapu, nebo to alespoň tak dělal. „Kdo jste?“ vykoktal jsem ze sebe. On luskl a kolem nás se shromáždila nespočetná kupa lidí. Všichni si ze sebe shodili civilní oblečení, pod kterým měli brnění a tasili zbraně. „Já jsem Muweon“ odpověděl prostě. Pak se ke mně otočil. Do obličeje mu stále nebylo vidět. Muhajfa si zatím vytasil meč a zkoumal možná dobrých padesát ozbrojenců. „Vzdejte se a pojďte se mnou“. Pravil muž, který sám sebe nazýval Muweonem. „Ani mě nehne, radši chcípnu“ zařval Muhajfa. Napadl ho asi podobný plán jako předtím – rukojmí. Rozeběhl se k Muweonovi s mečem v ruce. Chtěl jsem ho podpořit, ale než jsem stihl cokoliv udělat, Muhajfa se vznesl do vzduchu. Muweon jen luskl prsty a Muhajfův plášť vzplanul. Pak se Muhajfa snesl k zemi, oheň kterým hořel vyhasnul a Muhajfa upadl do bezvědomí. Vytasil jsem meč, který mi ale účinkem Muweonovy magie vypadl z ruky a shořel. Položil jsem nůž na zem a zvedl ruce. Ozbrojenci mě obestoupili a svázali ruce za zády tuhými řemeny. Začali mě i s Muhajfou vléct někam neznámo kam do centra města. Za dobrou hodinku soukání se v poutech nás přivedli před honosný dům, vlastně to byl spíš zámek. Zatáhli nás dovnitř. Zámek měl čtyři patra a dvě velké věže s vyhlídkou. Kolem dokola byl vysoký železný plot a všude spousta stráží. Když jsme vešli dovnitř, interiér byl ještě luxusnější. Odvlekli nás do místnosti ve třetím patře. Muhajfu, který byl stále v bezvědomí zase odvlekli někam jinam a mě nabídli, ať se posadím na židli. Udělal jsem tak. Pak zavřeli dveře. Spolu se mnou v místnosti zůstal Muweon, s tváří stále zakrytou kapucí a jakýmsi neprůhledným stínem. I když v místnosti bylo světlo a Muweon měl kapuci sotva na čelo, nebylo mu do tváře vidět, jakoby žádnou neměl. U dveří stáli dvě stráže vyzbrojené dlouhými meči. Muweon se také posadil. „Víš, proč jsme tě sem přivedli?“ zeptal se mě. „Protože jsem Muhai a chcete ze mě dostat informace?“ odpověděl jsem. „Ne, to ne. Tvé informace o umístění Muhaginovy pevnosti už stejně máme a nic jiného nevíš. Jsi tu kvůli něčemu docela jinému.“ řekl. Nevěděl jsem vůbec o co mu jde, až pak mi to došlo. Zabil jsem přece Mučadona! To bude asi ono, ale co s tím chtějí oni dělat? „Jsem tu, protože jsem zabil Mučadona? Zeptal jsem se. „Ne, to také ne. Ten starý blázen si to zasloužil. Půjčili jsme mu ho a on tě skoro nechal zdrhnout, hlupák jeden stará.“ odpověděl mi. Pak konečně přestal pokládat otázky a začal vysvětlovat. „Mohli jsme tě zabít, ale nezabili, protože víme, že nám budeš ještě relativně dost užitečný. Teda alespoň náš pán si to myslí. Neví se jak, ale předpokládám, že nám budeš užitečnější živý než mrtvý. Aby toho náš pán zjistil víc, musel by tě vidět a o to mi taky přesně jde.“ pronesl svým monotónním hlasem. „Jaký váš pán?“ zeptal jsem se nesměle. „A co se mnou bude, až to zjistí. „Náš pán, Velký Mučai jak ho znáte vy Muhaiové. Velký vůdce a učitel našeho národa, Muhaginův bratr.“ odpověděl. „A co s tebou bude, až to zjistí? To záleží na tom co zjistí, taky může zjistit, že se mýlil a pak tě hned zabijeme“. Z toho jsem teda valnou radost neměl. Pak mě stráže chytili a vlekli pryč. Nebránil jsem se, šel jsem dobrovolně. Pak jsem si vzpomněl. „Co bude s Muhajfou?“ křikl jsem na Muweona (měl mimochodem legrační jméno, byl to Mučai a jeho jméno nezačínalo na Muča, toho museli mít rodiče tedy dost málo rádi, ale netroufl jsem si o tom mluvit, ještě by mi něco udělal). „Muhajfa? To je ten druhej? Jo, toho zabijeme“ křikl na mě přes dveře a lehce se zasmál. Pokusil jsem se vykroutit se strážím, ale nešlo to. Odtáhli mě pryč ze zámku do jiného sídla. Ještě podstatně bohatšího. Byl to obrovský palác, většina zdí byla pozlacená a všude byly rozvěšeny obrovské obrazy. Bylo tu přítmí a nepůsobilo to tu ani trochu sympaticky. Všude bylo ticho a naše kroky se odráželi od zdí a zase zpět k nám. Byl tu černý koberec. Došli jsme až nahoru do vysoké věže po mramorových schodech. Otevřeli jsme zdobené dubové dveře a vstoupili dovnitř. Byla tu možná třicet metrů dlouhá místnost. Na druhé straně bylo velké okno se zataženými závěsy. Před oknem byl stůl a za ním křeslo, nebo spíš trůn. Ke stolu vedl koberec po jehož stranách stálo dvacet vojáků, všichni v černo - stříbrném a s dlouhými meči. Na trůně seděl jakýsi muž. Byl oblečen v černém a skrze tmu mu nebylo vidět do tváře. Na hlavě měl něco jako korunu a na trůnu mu visel meč. Zamrazilo mě v kostech. Celé to tu působilo nepříjemně a strašidelně. Stráže mě strčili ať jdu dál, uklonili se a odešli. Šel jsem nesměle po koberci směrem k trůnu. Přišel jsem až těsně před stůl za kterým trůn stál a podíval se na Velkého Mučaie. Byl nízký, ne moc silný a měl zcela bílou kůži. Oči měl černé a v tváři ostré rysy. Byl vyhublý. Vlasy měl černé, rovné, spíše delší. Na hlavě měl korunu z jakési bílé látky zapletenou do složitých tvarů a na krku se mu houpala černá půlka amuletu na masivním řetězu. Jeho pohled byl zcela nemilosrdný a koukal se přímo na mě. „Ty jsi Muhara!?“ zařval na mě naplno. „Ano“ odpověděl jsem mu potichu. Na stole mu ležela křišťálová koule na stojanu z kostí, velká černá kniha a nůž. „Nastav ruku“ šeptl mi potom. Lekl jsem se. Co mi chce udělat? „Doháje tu ruku!!!!“ zařval na mě zplna hrdla. Nesměle jsem směrem k němu vztáhl pravici. Nůž sám vzlétl ze stolu a sekl mě do žíly na ruce. Vykřikl jsem, bolelo to. Pak mi bleskovým pohybem ruky chytil tu mojí a držel jí nad knihou. Když moje krev pokapala knihu, pustil mi ruku a rána se na ní okamžitě zahojila. Knihou projel blesk a Velký Mučai jí otevřel. Pak chvíli četl. „Kdo je to Muhala!!?“ zaječel na mě svým neúprosným hlasem, z nějž bylo cítit zlo a vztek. „M-m-m- můj děda“ odpověděl jsem nesměle. A kde je!!!? „Zaječel na mě. „Nevím“ odpověděl jsem polohlasně. „Řekni mi to!!! Koukej mi to říct!!!“ Začal nelidsky ječet. Jeho hlas se ozýval všude okolo. Doteď nehybně seděl na židli, teď se ale odrazil rukama od opěrátek židle, vymrštil se, přeskočil stůl a než jsem stihl zareagovat, kopl mě do hrudi. Odlétl jsem možná deset metrů, dopadl na zem a převalil se do kotoulu vzad. On se odrazil od stolu a skočil až ke mně. Dopadl na mě a bolestivě mě povalil na záda. Každý jeho dotek příšerně bolel a vysával ze mě život. Pak dal ukazováček a prostředníček s dlouhými rudými nehty k sobě, ostatní prsty schoval do dlaně. Jeho prsty zazářily a přitiskl mi je na krk. Bolelo to. Bolest a čisté zlo, které stálo, nebo spíš klečelo nade mnou mě přinutilo zavřít oči. Viděl jsem černou půlku amuletu, všude tmu a dokola se opakoval jeho hlas. „Řekni to!!!! Kde je?!!“. Ozývalo se mi v uších. „Ne – ne – já nevím“ vykoktal jsem ze sebe. Pak ještě přiostřil a začal vyhrožovat. „Zabiju tě, zničím tě, roztrhám tě na malý kousky, vytrhám ti vnitřnosti nohou a narvu zpátky rukou!!!!“ řval na mě neustále. „Já nevím“ řekl jsem popravdě. Ještě trochu zesílil. „A kde alespoň myslíš, že je!!?“ ozývalo se mi v hlavě. „V naší vesnici, tam na jihu“ odpověděl jsem. Cítil jsem, jak se mi had v jeho mysli vkrádá do mé. Snažil jsem se bránit se, ale nešlo to. Sám jsem si vzpomínal na všechno, co jsem o Muhalovi věděl a vzpomínky se mi ztrácely před očima. Pak všechno ustalo a já otevřel oči. Rychle jsem dýchal a koukal stále do neúprosných očí Velkého Mučaie. „Děkuji ti pěkně“ řekl posměšně. „Co s ním chcete udělat? Zeptal jsem se ho. Začal se nenávistně šklebit a smát. „Vyrvu mu srdce, utrhám mu končetiny a roztrhám mu břicho.“ pronesl posměšně a nenávistně. Neměl jsem sílu mu odporovat, ani bych to nijak nedokázal. Pak skočil salto dozadu a hladce usedl na své místo. Vstal jsem a přišel zpět k němu. „A co bude teď se mnou?“ zeptal jsem se nesměle. Velký Mučai se zasmál svým odporným hlasem. „Teď vypadni, nebo tě roztrhám na malinkatý kousky. A ať tě ani nenapadne se někdy vidět s Mučačou!“ zařval na mě nemilostně a pak se uvelebil v křesle. Dal nohy na stůl a ukázal na dveře. Byl jsem trochu zmatený, dost jsem přemýšlel o tom, co se teď stalo. Vyšel jsem ze dveří. Vedle mě šly stráže a hlídali abych neutekl. Byli čtyři, zbylí zůstali u Velkého Mučaie. Pak jsemsi vzpomněl, že musím zachránit Muhajfu. Když jsme byli v přízemí, zahlédl jsem oknem Dva muže vedoucího už při vědomí Muhajfu kamsi pryč. Nečekal jsem ani půl vteřiny. Strčil jsem vší silou do strážce, který vypadal nejnebezpečněji. Ten to zcela nečekal a přepadl na záda. Nemohl vstát, tížilo ho masivní brnění. Sebral jsem mu meč a rozmáchl se po dalším Mučaiovi. Ten překvapivě rychle uskočil a všichni tři tasili meče. Neměl jsem čas, chuť ani prostředky je zmalovat, tak jsem se rozeběhl k oknu, za kterým byl Muhajfa a skočil. Sklo mě ani nepořezalo a už jsem stál venku. Když mě Muhajfa spatřil, dal pěstí jednomu za strážců a natáhl ruku směrem ke mně. Hodil jsem mu meč a on hladce probodl druhého Mučaie. Začali jsme utíkat k vratům. Mučaiové nás sice pronásledovali, ale nevypadalo to, že jim na nás nějak záleží. V klidu jsme přišli zpět na náměstí s mapou a vydali se směrem k Muhaginově pevnosti.