Mučarix utíkal rychle pryč ze zbytků bitvy pronásledován spoustou nepřátel. Měl zlomený nos a vyražené dva zuby, jinak mu nic vážného nebylo. Muhagin se k bitvě dostal překvapivě rychle, celá ta armáda musela čekat blízko připravená k útoku. Na to se teď Mučarix snažil nemyslet a utíkal. Neměl šanci. Místní terén neznal a pronásledovatelů bylo mnoho. „Dostal jsem jediný úkol, zabít hlavně Muharu a Muhagina a rychle se vrátit živ“ říkal si Mučarix v duchu. Nepovedlo se mu ani jedno a vypadá to, že se mu nepovede ani to poslední. Jezdci mu už byli v patách. Slyšel natahování tětivy. Mučarix to vzdal. Otočil se a dal ruce nad hlavu. Horda jezdců pronásledující cíleně jeho se zastavila, neustále připravená udeřit. Pak tři jezdci seskočili, zavázali Mučarixovi ruce za zády a vysadili na koně. Neměl na vybranou. Pak zahlédl Muharu a Muhagina, jak stojí vedle sebe a povídají si. Muhagin kouzly ošetřoval Muharovu raněnou ruku a Muhara se rozhlížel v řadách prchajících mučaiů. Pak Mučarixe napadlo, že by se mohl snadno uvolnit ze sevření muhaiů, kteří ho drží ,zpřetrhat pouta , splnit alespoň první dvě části úkolu a zemřít se ctí. Mučarix ale nepatřil k těm lidem, kteří apelují na cti, pravdě a hrdosti, tak tomu tak neudělal. Nechal se pokojně odvést od muhaiů pryč. Muhaiové ho odvlekli do blízké vesnice. Cesta na koni trvala necelých tři čtvrtě hodiny. Tam ho ani nijak nesoudili, nevyslýchali a rovnou zavřeli do kobky v podzemí. Ještě ho zbavili jeho skvostného pláště, rukavic a bot. Kobka měla jedno malé okénko u stropu, asi dva krát dva sáhy a trochu slámy na zemi. Mučarix se posadil na zem a začal kout plány na úprk. Pak vstal, sebral ze země všechnu slámu a začal ji systematicky házet skrz okénko u stropu ven na povrch, kde se rozkládala tržnice až k sudu plným tvrdého muhaiského vína. Když tomu tak udělal, zdvihl ruku a začal se soustředit. Z konečků jeho prstů začaly šlehat drobné plaménky, kterými zapálil slámu. Sláma jako zprvu nechtěla chytnout, pak se podvolila a začala hořet. Netrvalo dlouho, a oheň se dostal až k sudu s vínem. Ten začal též velice progresivně hořet, skoro by se dalo říct, že vybuchnul. Mučarix pak jednoduše kouzlem přemístil všechnu tu energii a oheň na masivní, ale trouchnivějící dveře jeho kobky, které brzo podlehly. Mučarix měl volnou cestu ven z kobky. Vyběhl ven a rozhlédl se. Přímo proti němu běžel žalářník a na stranách byla spousta dveří, stejných, jako ty, ze kterých Mučarix právě vyšel. Žalářník byl vyzbrojený pochodní a palcátem. Byl to už starší muž, měl prošedivělé černé vlasy a vrásčitý obličej. Po Mučarixovi jednou udeřil palcátem tak, že byl Mučarix nucen couvnout. Pak šlehl pochodní zeširoka zleva. Mučarix pochodeň v klidu chytil holou rukou za hořící konec. Strážce to nadmíru udivilo. Chvíli na sebe udiveně koukali. Mučarixe oheň nepáli, naopak sbíral sílu ze svého nejoblíbenějšího elementu. Pak konec pochodně ještě silněji stiskl po celé délce a zhasl oheň, jímž planul. V místnosti se rozhostila tma. Mučarix toho využil. Jeho oči i ústa se rozžehla a svítila ve tmě. Strážný se polekal a dal se na útěk. Než se mu to ale povedlo, zloba trčící v Mučarixovi si na něm vylila svůj šílený hněv a spálila ho na popel. Mučarix ho zbavil palcátu, dechem rozžehl pochodeň a nechal zhasnout svá ústa a oči. Vydal se směrem dopředu a pak po točitých schodech nahoru. Tam ho čekaly jen velké masivní dřevěné dveře. Mučarix se je pokusil vyrazit ramenem, pak udeřil vší silou palcátem a zkusil to i nohou. Nezabíralo to. Položil ruku na palcát a začal zase čarovat. Palcát se rozžehl a začal vydávat světlo a teplo. Pak s ním udeřil na dveře, přímo doprostřed. Ozvala se rána a všude se rozlétlo splašené světlo. Dveře praskly. Mučarix vběhl dovnitř a rozhlédl se. Stál v malé místnůstce, byl tu stůl a židle z obou jeho stran, jinak nic. Na stole ležely pergameny. Mučarix si sedl za stůl a zažal jimi listovat. Všechno to byly spisy o jednotlivých vězních zde vězněných. U většiny starších bylo razítko s lebkou. Pak našel to co hledal – svůj spis. Prý byl uvržen do vězení nadosmrti, bez jídla a vody a to vše za mučaiství a boje proti mučaiské jednotě. To ho docela popudilo. Jak mohou někoho nechat takhle odporně zemřít za to, že je mučai? Pak si ale vzpomněl na to, co provedl Muhajfovi, usmál se a opět list položil na stůl. Už chtěl na svůj spis natisknout „propuštěn za dobré chování“, ale pak si uvědomil, že je to nesmysl a že mu to nikdo nesežere. Vrátil se dolů, vzal žalářníkovi klíče a vyměnil s s ním oblečení a všechny věci. Pak ho uzamkl do své cely, ve které vše co mohlo hořet hořelo od požáru nad zemí. Při troše štěstí si muhaiové budou myslet, že je to on sám. Pak se vydal ven. Vyšel ze dveří vězení. Nikdo si ho nevšímal, všichni hasili požár. Odkráčel vstříc neznámému městu a obtížnému úkolu – zavraždit Muhagina a asi i Muharu.