Po dlouhou dobu jsem se v pevnosti mistra Muhagina cvičil nejrůznějším dovednostem. Bojovali jsme tam s meči, noži, holemi, kopími, sekerami, stříleli z luku, učili se správně používat brnění. Každý den dělali snad tisíc kliků a dělali nevědecké nesmysly. Na druhou stranu je ale pravda, že mistr Muhagin opravdu umí čarovat a že začínám doopravdy věřit v magii, asi jsem se prostě zkazil.
Každé tři dny jsme taky běhali do zasněžené přírody na celý den a hráli různé zvrhlé hry, například stopování, na superhoněnou a podobně. Někdy jsem měl dokonce i pocit, že si z nás Muhagin jen tak utahuje V šermu s mečem už jsem dokázal porazit jednoho jednorukého spolužáka a lukem jsem střílel lépe nežli Muhajfa. Jednoho dne jsem si dokonce i zabojoval s Muhaginem, i když on to vlastně ani moc boj nebyl. Stáli jsme proti sobě v kruhu, v rukou dřevěné meče. On stál asi čtyři metry ode mě a najednou po jednom krůčku stál u mě a dal mi meč ke krku. „Musíš se ještě hodně učit“, řekl mi doslova. A tak dny plynuly a ze dní se stávaly týdny a z nich měsíce. Zima byla za námi cobydup a začalo jaro. Tady nahoře v pevnosti to moc poznat nebylo, byla tu neustále hrozná zima, ale dole pod horami jsem zase viděl střídavě sníh a střídavě zelenou promrzlou trávu. Docela jsem se tady aklimatizoval. Po třech měsících strávených ostrými boji a meditacemi se mi podařilo něco, o čem jsem donedávna myslel, že je to nemožné. Postavil jsem tenkou a vysokou hořící svíčku na stůl a chvíli se soustředil. Lehký vánek vanoucí okolo sfoukl svíčku která jakýmsi kouzlem spadla na zem. Nebylo na tom nic náročného, vlastně se stačilo prostě pekelně soustředit nějakou chvíli a pak to šlo úplně samo. Muhagin mi vysvětlil, že to co všichni používáme není magie, ale „prosté“ ovládání elementů a ovládat vzduch je nejjednodušší. On prý umí ovládat všechny a tak je nad přírodními živly svým způsobem všemocný, ale tomu jsem tedy moc nevěřil. Po dalším týdnu jsem zaznamenal další úspěch. Opět jsem se utkal s Muhaginem a tentokrát se mi podařilo odvrátit jeho první úder, o to víc ale ten druhý do kolene a třetí do ramene ze shora bolely, ale to sem nepatří. Pak jsem také bojoval s Muhajfou, se kterým jsem si z celé posádky pevnosti asi nejvíce rozuměl. Stáli jsme na změti spousty kůlů zaražených do země, že se po nic dalo chodit a každý jsme měli meč a štít. Pomalu jsem se k němu blížil, on dělal to samé. Když byl ode mě na zvládnutelnou vzdálenost, sekl jsem zeširoka zprava, on tak jednoduše dal štít. Pak on bodnul přímo na mé břicho. Poodstoupil jsem kousek a ztratil balanc. Padal jsem na záda a vzpomněl si na kůl asi půl metru za mnou. Natáhl jsem ruce nad hlavu a nabodl si štít na tupou stranu kůlu. Visel jsem mezi dvěma kůly a nemohl vstát a on se pomalu blížil. Vzepnul jsem všechny síly a dostal se táhle do stojky na štítu. Dalo to dost zabrat. Ze stojky jsem pak úmyslně přepadl na dva kůly vedle sebe za mnou. Mistr Muhagin když to to viděl zatleskal. Meč jsem měl pořád v ruce. Muhajfa skočil dlouhým skokem na ten kůl, jak jsem na něj napíchl štít a z něj na další napravo ode mě. Doskočil bych tam, ale cestou by mě bodl mečem. Skočil jsem na kůl, kde jsem měl naražený štít. Serval jsem ho z něj. Měl veprostřed díru o průměru kůlu a byl už nepoužitelný. Skočil jsem na jeden za dvou kůlů dosti blízku sebe a pokynul na něj, ať přijde. On nečekal a skočil na ten druhý. Těsně před tím, než na něj přistál jsem vrhl diskem ve výši nohou směrem na ten druhý kolík. Když dopadl, dostal bolestivě štítem do kotníku a spadl z kůlu. Byl poražen. Mistra to pobavilo a zatleskal. „Bojovat sice ještě tolik neumíš, ale pálí ti to“ řekl mi jako další pochvalu. Muhajfu zase ocenil za jeho šermířský výkon, který byl krátký, ale účinný. Z toho co jsem vypozoroval by Muhajfa asi nejlepší cvičenec v šermu z celé pevnosti. Jaro se časem přehouplo v léto a já už zvládal vyčarovat silný vítr a nasměrovat ho a zvednout i docela těžký předmět na tucet metrů a podat si ho. Časem jsem i vyfasoval svou ocelovou přilbici. Chránila celou hlavu, zejména ze zadu, kde končila až na ramenou. Vepředu končila na čele a měla proužek přes nos, chránící ho proti zlomení. Na ten se na špičce nosu napojovaly další dva tenké, ale silné úzké plíšky ze stran, každý z jedné. Vlastně to bylo takové primitivní chránění horní části obličeje. Zezdola na tom byla připínací drátěná látka přes pusu a tváře končící až na krku, kde byla řemínkem připevněna kolem krku. Na čelní části měla vyrytý ornament půlky amuletu. Celá se leskla a byly na ni závity na našroubování pírek jako ozdob, jako to vždy nosili rytíři z pohádek. Muhajfa měl na své přilbě jedno červené brko, které prý ukradl z hnízda ohromného ptáka fénixe. Dál jsem dostal kyrys. Byl tvrdý z hrubého a tlustého železa. Na hrudi jsem měl vyrytý totožný symbol jako na přilbě. Vydržel bez prasknutí i lehčí úder obouruční sekerou, ale raději na to nebudu spoléhat. Trochu mě omezoval v pohybu, ale pokud jsem neměl zrovna v úmyslu provozovat břišní tance, vlastně mi vůbec nevadil. Časem jsem také dostal rukavice z medvědí kůže vyztužené ocelí na prstech a na zápěstí a s trny čouhajícími nebezpečně ven po vzoru jedné dědečkovi zbraně. Trny měla také na zápěstí směrem od těla, ty ale nebyly určené k boji, ale k zasekávání do ledu a skály a k usnadnění lezení na hory. Muhagin mi jediným mávnutím ruky vyšil bílou nití na svůj zelený plášť půlku amuletu. Celé ty dny jsme jedli jen to, co se v horách dalo najít. Bylo toho ale pozoruhodně dost. Hlavně z drobné kouzly hnojené bramborové farmy na dvorku pevnosti. Jako maso jsme jedli většinou velké medvědy a jeleny, kterých bylo tady ve Fénixových horách doopravdy dost. Od té doby co jsem sem přišel jsme se taky nedostali do styku s žádnými Mučai, což bylo po mé zkušenosti s podlým a téměř nesmrtelným kudrnáčem jen dobře. Někdy v létě jsem dostal i provaz zamotaný na konci do smyčky, jež se po chycení předmětu výrazně zmenšuje každým zatáhnutím, prostě šikovná věc a také luk a šípy do něj. Už jsem dokázal strefit jelena na tucet metrů, při troše štěstí ze zálohy i na třicet. Naučil jsem se i ovládat plamen, jímž hořela Surisagama. Uměl jsem ho vypnout, nebo posílit, či jím šlehnout na velmi krátkou vzdálenost.. můj prvotní výcvik skončil někdy uprostřed června, skoro rok na to, co jsem odešel z vesnice.