Muhara ležel na zemi a stále jen tak tupě zíral na zkřížené čepele nad sebou. Po chvíli záhadný muž vyhrál a jeho modrá čepel odstrčila Sind – grenlíf dozadu. Muweon udělal tři kroky zpět a ze svého černě krvácejícího boku vyrval Surisagamu. Muhara se zatím ledabyle převalil do kotoulu vzad a stoupl si. Noha ho bolela. Vytáhl si Ratakaru – Mučačin nůž a pozoroval vývoj situace. Onen tajemný zachránce s vzpřímil, svým mečem naznačil jakési starobylé gesto, jež mu Muweon opětoval. Pomalu se smrákalo a noc přicházela. Velký Mučai stále usilovně zápolil s Muhaginem a většina mučaiů stále hledala zahozený amulet osudu.
Muharův tajemný zachránce byl oděn do brnění strážců, ne ale takového, jako měli všichni ostatní, on měl své brnění pozlacené a vlál za ním červený plášť. Do obličeje mu kvůli přilbě nebylo vidět, koukaly mu jen bystré, moudré modré oči. Muweon udělal několik rychlým kroků vpřed a pak sekl zeširoka ze strany. Strážce jeho ránu zablokoval a úder opětoval. Chvíli se oťukávali a přemýšleli o strategii. První udeřil onen tajemný strážce. Vší silou sekl ze shora. Když mu Muweon nastavil svojí zlověstnou obrannou špičku zbraně, strážce ještě zesílil. Byl to chytrá plán, Muweonovu meči sice nemohl nic udělat, ale kvůli tomu, že se Muweon kryl špičkou meče měl při nárazu a v následném zaklesnutí mnohem menší šanci na úspěch díky páce. Meče se se sprškou jisker srazily a Muweonův šel dolů první. Z ruky mu nevypadl, ale Muweon měl co dělat, aby se s ním omylem nesekl do nohy. Strážcův meč šel také k zemi, ale pomaleji. Modrá čepel se vyšvihla opět do vzduchu a se vší silou opět spadla střechou dolů, jako poprvé. Muweona z předchozí rány brněla celá paže, ale přecejen sihl zareagovat včas. Znovu nastavil svůj Sind – grenlíf k obraně. Meče se znovu srazily a Muweonův šel k zemi dříve. Třetí úder vedený stejným způsobem Muweon též zablokoval, ale po tvrdém nárazu mu černá čepel vypadla z ruky a on sám se svezl na kolena k poslední obraně.
Těsně před ním ležel Sind – grenlíf a kousíček za ním pohozená Surisagama. O té ale strážce netušil. Pravou nohou zašlápl Sind – grenlíf a meč zdvihl vysoko nad hlavu. Muweon tam klečel, předstíral, že čeká na smrt, ve skutečnosti si ale za zády chystal Surisagamu. Muhara to zpozoroval. Tajemný strážce byl ale pravděpodobně natolik rozrušený touhou tím rychle zkoncovat, že tento osudný fakt přehlédl. Modrá čepel padala táhlým obloukem směrem na Muweonovu hlavu. Muweon byl ale rychlejší. Chtěl zpozazad vytáhnout Surisagamu a probodnout s ní strážce ještě než ukončí jeho vlastní „život“, nebo alespoň to, co mu z něj zbylo. „Pozor!“ zakřičel Muhara a běžel k nim. Za běhu nadhodil Ratakaru do vzduchu a chytil jí stejnou rukou za konec čepele. Levou ruku zatím nastavil před sebe a soustředil se na kouzlo. Za zlomek sekundy strážce odvál do strany poryv větru způsobený Muharou a na místě kde stál se vytvořila přístupová cesta k napřahujícímu se Muweonovi. Kdyby Muhara nebyl dostatečně rychlý, i přes magický vítr by Muweon onoho strážce propíchnul. Muhara se odrazil pravou nohou a veškerou svou sílu i energii pohybu usměrnil do Ratakary, kterou vší silou vrhnul po Muweonovi. Když opustila jeho ruku, ještě za ní vyslal vítr, aby jí dodal další energii a lépe nasměroval. Ratakara letěla vpřed neuvěřitelnou rychlostí, těch možná dva tucty metrů, co dělili jeho a jeho cíl překlenula za zlomek sekundy. I přesto za ní však Muhara stihl vyslat další kouzlo. Přestože magie ohně byla pro muhaie nejobtížnější, občas to vyšlo. I Muharovi se párkrát podařilo pouhou myslí zapálit oheň. S Ratakarou to ale bylo něco jiného.
Jak Muhara věděl, Ratakara byla očarovaná zbraň, stejně jako Surisagama, která hořela ohněm, jež nikdy nevyhasl a dal se ovládat myslí. Hned jak na to Muhara pomyslel a zapojil celou svou sílu vůle, Ratakara jakoby za letu vybouchla obrovským ohněm. Po celý zbytek jejího letu za ní jako ocas komety šlehaly dlouhé plameny. Když dopadla doprostřed Muweonovy prázdné tváře, jakoby podruhé vybouchla a vše okolo zalily plameny. Muhara klesl na zem vysílením a chytil se za hlavu. Muweonovi z obličeje čouhala dýka, rozžhavená doběla. Z místa v kápi, kde by měl mít svůj obličej se mu proudem vylévala černá krev. Celý jeho plášť hořel a osvětloval okolní krajinu. Dokonce i Muhagin s Velkým Mučaiem na něj obrátili své zraky. Muweon ze sebe vydal jakýsi nelidský řev a skácel se na kolena. Pak se nad ním sevřel mrak stvořený z jakýchsi cárů černého plynu, hadrů a zlověstné mlhy. Všude se ozývalo nadpřirozené kvílení a jakési nesrozumitelné promlouvání cizím jazykem odněkud ze záhrobí. Muweonův plášť uhasl a rozlétl se na cáry, které zalétly do mraku a připojily se k reji nemrtvých duší. Pak se mrak zase rozplynul a paseku, na které se rozprostřelo napjaté ticho znovu začaly osvicovat malé plamínky všude okolo způsobené Muharovým kouzlem. Na zemi, kde stál Muweon byl v zemi zabodnutý svou podivnou špičkou Sind – grenlíf. Jeho úchopovou část stále křečovitě svírala Muweonova kostěná ruka utržená v předloktí a pokapaná černou krví, stejně jako všechno okolo. I Muhara, stojící daleko od toho všeho byl najednou pocákaný černou tekutinou, o kterou zde nebylo nouze když byl Muweon vtahován do mraku.
Do poblíž stojícího hořícího stromu byla zabodnutá stále rozžhavená Ratakara, též od Muweonovy krve. Když byl Muweon vtahován do mraku, vyletěla z něj takovou silou, že odlétla navzdory své váze skoro dvacet metrů. Tajemný strážce se opíral o svůj dlouhý modrý meč a hleděl na Muharu. Dlouhé ticho přerušil déšť. Z mraků vytvořených nad nimi do studené jarní noci začaly padat kapičky deště. Nebyl to však ledajaký mrak a nepadal z něj jen tak ledajaký déšť. Nad nimi se tyčila obrovská prázdná tvář z poletujícího prachu, mlhy a útržků černého pláště. Teď ale nebyla tak prázdná, jako předtím ta Muweonova. Obličej měla kostnatý, vypadal jakoby patřil mrtvole – taky patřil. Oči to mělo zapadlé, plné nenávisti a ústa až nepřirozeně moc rozevřená, úpějící do noci nesrozumitelné výkřiky a sténání. Z celého mraku padaly kapičky ... krve!
Ne jasně černé Muweonovy krve, ale zcela normální temně rudé lidské krve. Rozhodně to nebyl příjemný pocit. Další věc, co se udála až chviličku na to bylo, že se Velký Mučai ohnal mečem po Muhaginovi, který mu rány začal vracet a opět se do sebe nesmiřitelně pustili. Na oba dva dopadalo značné množství krve, plášť Velkého Mučaie jím už byl nasáklý a Muhaginův cestovní oblek nápodobně. Kroužili kolem sebe do těsného kruhu, snažili se najít výhodnou pozici a přemýšleli o taktice boje. Každý z nich udělal sem tam drobný výpad myslí, který byl hned odražen.
Pak mezi ně začaly padat i blesky. Nebyly jako za normální bouřky, padaly jen na paseku a neuvěřitelně hustě. Zasáhly už pár mučaiů. Oheň z okolního lesa podnícený Muharovým kouzlem a všudypřítomnými hromy ozařoval krajinu spolu s náhlými a prudkými osvětleními blesky. Krev jakoby oheň nehasila, naopak když dopadla, začala se vypařovat a do mraku nad nimi se opět připojovala temně rudá pára. Už na začátku byla tvář mraku pohublá a kostlivá, teď ale jakoby jí déšť vysával a rudá pára pouze přidávala na vzteku a nenávisti. Hromy začaly padat ještě intenzivněji. Pak Muhagin dostal výborný plán. On sám měl úchopovou část meče obmotanou kůží, aby se mi lépe držela. Velký Mučai ale ne. Chvíli mával mečem nad hlavou, Velký Mučai nějak nepochopil, co dělá a setrval v obranné pozici. Pak do Muhaginova meče dle očekávání udeřil blesk. Pravděpodobně lehce ublížil i Muhaginovi, ten byl ale opaten protikouzlem. Jeho meč na krátkou dobu zasvítil ohromnou energií a nevodivá látka na jeho úchopové části zabránila uzemnění. Této krátké chvilky Muhagin využil pro útok a silně udeřil mečem po svém bratrovi. Ten útok čekal a nastavil záštitu svého meče. Co ale nečekal byla elektřina. Bleskově se přenesla z Muhaginova meče do dlouhého obouručního meče Velkého Mučaie a přes ten i do něj samotného. Okolí osvítila záře vycházející z Velkého Mučaie. Chvíli mu prosvítala celá kostra a ozývalo se neskutečné bzučení a zvuk jako když se něco škvaří. Pak Velký Mučai spadl na zem a upustil svou zbraň. Vlasy měl až komicky zježené a celý byl umouněný od něčeho na způsob sazí. Nevydával žádné známky života. Muhara chvíli nedbal na bolestivou nohu a rozeběhl se k nim. Všude bylo napjaté ticho. Muhagin si serval zelený cestovní plášť a odhalil svou překvapivě svalnatou postavu oděnou v tričku bez rukávů a v kalhotách. Na plešatou hlavu mu skapávala krev z oblak. Muhagin zabodl svůj meč do země, ohnul se k Velkému Mučaiovi a serval mu z krku temnou polovinu amuletu. Zdvihl jí do vzduchu a začal se nahlas smát. To bylo vůbec poprvé, co Muhara slyšel Muhagina se upřímně smát. Těch pár zbylých muhaiů včetně tajemného strážce vybuchli v radostný pokřik. Zbylí mučaiové, všichni dezorientovaní a úzkostlivý se začali překřikovat a propukli v paniku. Pak Muhagin došel k ostatním muhaiům, kde stál již už i Muhara a tajemný strážce. „Tu obálku prosím Muharo“ poprosil klidně Muhagin. Muhara se rozpomněl a vytáhl zpoza svého zakrvaveného pláště též umazanou zažloutlou obálku s tajemným obsahem, kvůli kterému Muweon položil to, co mu z života zbylo. Než ji ale stihl podat Muhaginovi, něco mu jí vyškublo z ruky a odneslo bleskurychle pryč. Muhara se vylekal a podíval se nejdříve na místo, odkud podivný předmět vylétl a pak na strom, na který byla obálka přišpendlena. Byl to pečlivě vyřezaný hnědý dlouhý šíp s labutími perutěmi na konci a neskutečně špičatou ocelovou špicí. Z místa, odkud pravděpodobně vylétl vycházely postavy. Vysoké, šly elegantně a jistě. Bylo jich relativně hodně, možná přes dvacet. Všichni až na jednoho měli světle modré elegantní pláště, stále nezašpiněné od krápající krve a na hlavách měli něco mezi extravagantní sponkou na dlouhé plavé vlasy a lehkou přilbou. V rukou měli velice dlouhé bílé luky, na zádech toulce dlouhých šípů a u pasů středně dlouhé šavle, krásně tvarované. Jako první šel sám, vybočující z dvojřady nějaký strážce, ve zlatém brnění, stejně jako onen tajemný strážce, který zachránil Muharu. Když Muharův uchvácený pohled na chvíli spadl opět na doposud opodál ležícího Velkého Mučaie, zjistil, že již stojí znovu s mečem v ruce. Pak z jejich řad vylétl další šíp a do stejného stromu se zabodla k obálce i černá polovina amuletu, kterou Muhagin doposud svíral v ruce.
Muhagin a tajemný strážce jim vyšli naproti. „Vidím, že jsi vše stihnul, výborně“ pronesl muž ve zlatém brnění strážců k umazanému tajemnému strážci. „Nakonec vše dopadlo dobře, Wiloí – tine“ odpověděl mu tajemný strážce. Pak všichni obestoupili skupinku muhaiů. Někteří včetně Muhary vztáhli zbraně na obranu, ale Muhagin pokynul, že nebude třeba. Všichni tajemní lukstřelci si najednou organizovaně stáhli své přilbice a uklonili se. Muhagin jim věnoval jakési neznámé gesto a Muhara spolu s duchapřítomnějšími muhai jim pokynul na pozdrav. Pak si oba zvláštní strážci v pozlaceném brnění – zakrvavený tajemný zachránce i muž, který se tvářil jako velitel přítomného regimentu lukostřelců sundali přilby a odhalili své tváře a Muharu zachvátilo nekonečné překvapení a začalo mu pomalu docházet, co se to tu teď stalo a jaký zásadní význam to bude mít...