Otevřel jsem oko, pak i to druhé. Natáhl jsem levou ruku a začal šmátrat po hrníčku s vodou. Žádný tam nebyl! Zvedl jsem hlavu a s překvapením zjistil, že nejsem ve své ložnici v pevnosti v horách kdesi na severu. Sedl jsem si až mě velice odporně zabolelo břicho. Pak jsem si vzpomněl. Vyhrnul jsem si košili a nahmatal tam, kde jsem čekal, že budu mít díru jako vrata nepříjemnou jizvu. Ale žil jsem! Porozhlédl jsem se kolem. Ležel jsem na zemi přikrytý dekou, v prázdné, ale relativně útulné místnosti. Byla malinkatá, měla jasně bílé stěny a obsahovala jen improvizovanou postel, židli a malé dveře někam pryč. Vstal jsem a chtěl jsem vzít za kliku. Pak jsem si ale uvědomil možná nebezpečí. Chytil jsem židli, připravil se na nejhorší a prudce otevřel dveře.
Přede mnou se rozléhala veliká chodba s vysokým stropem. Vycházely z ní spousty dveří, stejných jako ty, ze kterých jsem vyšel. Nalevo ode mě končila točitými schody nahoru a napravo ode mě velkými vraty. Byla osvětlená stropními okny a na zemi byl dlouhý modrý koberec. Ta chodba mohla být dlouhá i padesát metrů. Nebyla ale prázdná, jako ta první místnost. Všude po stranách byly obrazy, skříně a různé harampádí a přes ní se potulovala spousta různých lidí. Přišel jsem k nejbližšímu. Byl to muž, docela starý, ledabyle oblečený s vrásčitou tváří a propadlýma očima. „Promiňte, ale... kde to jsem?“ On se chabě pousmál. „Jsi v Mučadonově sídle“. Mučadonovo sídlo? Z toho jsem teda nebyl o nic chytřejší. Pak jsem zahlédl skupinku lidí, kteří se prodírali směrem ke mně. Všichni na sobě měli černé pláště a stříbrně ocelové masky, rukavice a boty. V jejich čele kráčel onen vousatý a vlasatý muž, který mě v té šarvátce bodl mečem, dokud jsem neztratil vědomí. Začal jsem se rozhlížet po možné zbrani a couvat. Pak můj pohled padl na vysoký kovový svícen. Serval jsem z něj svíčku, chytil jsem ho za konec a pak už jen stál. On pořád šel ke mně. Rozeběhl jsem se a švihl se svícnem na něj. Vypadal, že to čekal, ale nebránil se, ani nikdo z těch šesti zakuklenců za ním. Zastavil jsem svícen při úderu těsně nad jeho hlavou. Ani teď se nebránil, vlastně ani nebyl ozbrojen! Pomalu jsem sklopil svícen, ale neustále jsem byl připraven k protiúderu. „Co mi chcete!?“ vyštěkl jsem na něj. „Chci tě přivítat ve svém domě“, řekl zcela neutrálním hlasem. Podivil jsem se. „A co tu vlastně dělám a jaktože jsem živej a co se stalo s...“ umlčel mě zdvihnutím ruky. Pak začal postupně odpovídat na mé otázky. „Jsi teď mým sluhou, budeš mi tady pomáhat s různými prácemi, které se vždycky najdou. Zůstal jsi na živu, protože jsem ti ránu zacelil letkvarem, který tady mimo jiné vyrábím a co se stalo s... ostatními, jestli myslíš tohle, to by sis mohl domyslet už z toho, jakou jsme měli přesilu. Přežilo vás jen pár a ty jsme zajali.“. Nenapadla mě chytřejší otázka než „takže jsem vlastně otrok!?“ Jeho to lehce popudilo, ale ne tak, aby to bylo poznat, takže vlastně netuším, jak jsem to poznal. „Ne, nejsi otrok. Jsi můj zaměstnanec v továrně na všechno možný.“ řekl chladně. „A můžu odejít?“ zeptal jsem se. On odpověděl zcela prostě „Ne“. Pak začal hned informovat o tom, co a jak budu dělat. „Budeš támhle míchat ten kotel támhletou vařečkou o velikosti dospělého člověka a bydlet budeš tam, kde ses probudil. Jídlo budeš dostávat támhle v kuchyni a budeš sekat elfštinu a poslouchat rozkazy, jasný?“
Kývl jsem hlavou, vzal vařečku, kterou jsem stěží unesl a začal jsem míchat obrovský kotel plný červené tuhé hmoty. Šlo to hrozně stěží. Pak byla večeře a pak zase noc a pak celý úmorný týden. Na konci týdne míchání, jedení a spaní jsem dostal docela hezkou příležitost uniknout. Stál jsem pozdě večer po práci sám na chodbě. Všechny dveře ale byly zamčeny a tak jsem poprvé vyběhl nahoru po schodech. Ocitl jsem se v další chodbě, taky opuštěné. Byla mnohem menší a zdobenější a vedly z ní čtyři dveře na čtyři strany místnosti. Osud zavedl mé kroky nalevo. Potichu a pomalu jsem pootevřel dveře. Naskytl se mi pohled na středně velký pokoj. Bylo v něm velké zrcadlo na stěně, postel, šatní skříně, spousty obrazů, okno ven a co nejhůř – nějaká slečna seděla u zrcadla a vzhlížela v něm své zvláštní černobílé vlasy. Měla vždy jeden pramen vlasů černý, druhý bílý a všechny byly docela dlouhé a rovné. Z odrazu zrcadla ve tmě jsem zpozoroval její obličej, její černé oči, zapadlé tváře a bílou kůži. Byla hubená, ale ne až tak. Víc ohledně její postavy jsem kvůli huňatému županu co měla na sobě nezahlédl. Byla krásná, nesmírně krásná, ale zvláštním způsobem. Chtěl jsem utéct oknem, ale při cestě k oknu by si mě všimla a udělala poplach. Nezbylo mi nic jiného, než ji omráčit nebo zabít. Rozhodl jsem se pochopitelně pro to první. Pro jistotu jsem vzal dlouhý, nesmírně ostrý zahnutý nůž, který měla z nepochopitelných důvodů na nočním stolku a blížil jsem se k ní. Pak jí spadla sponka do vlasů na zem, sehnula se pro něj a když se zase zvedla obrácená směrem k zrcadlu a zjistila, že není sama. Stál jsem těsně za ní. A okamžitě jsem jí přiložil ruku na ústa a rozmáchl se druhou rukou pro úder do zátylku. Ona si instinktivně dala ruku za hlavu a útočící ruku zachytila a bolestivě s ní škubla. Nůž mi vypadl z ruky. Vykroutila se mi, skočila na postel a zpod polštáře vytáhla další podobný nůž. Neřešil jsem, k čemu to tam měla, ale bylo mi to vcelku jedno. Stála ve výhružné pozici, s rukama s nožem napřaženýma před hlavu a jednou nohou před sebe. Vlasy a stíny nosu jí zakrývaly polovinu obličeje. Pak tím nožem vrhla, sehnul jsem se a ozvala se hrozná rána, jak se roztříštilo zrcadlo. Moc dlouho netrvalo a už ve dveřích stál Mučadon a dva zakuklenci. Všichni měli meče. Nečekal jsem ani vteřinu, skočil k neozbrojené dívce a sestrčil jí na zem. Ona spadla a než se stihla překulit, už jsem jí tiskl nůž na krk. Pomalu jsme vstali, vzhlížejíce na Mučadona a kumpány. „Mučačo! Neudělal ti nic!?“ zařval Mučadon a zdvihnutím ruky zastavil zakuklence, nažhavené mě kuchnout. Začal jsem si klást podmínky. „Teď půjdu k oknu, spolu s tou Mučačou skočíme dolů a půjdu až k velkým vratům ze zahrady. Tam jí nechám a uteču. Nikomu se nic nestane, co vy na to?“ Mučadon se zamyslel, pak nahlas zauvažoval „a jakou máme záruku, že jí přitom nepodřízneš?“ Odpověděl jsem zcela upřímně: „žádnou“. Pak jsem pokračoval k oknu, otevřel ho a hodil Mučaču dolů. Hned jsem jí následoval. Ona ale dopadla podstatně dřív, narovnala se a když jsem dopadl do kleku, vší silou mě kopla do čela. Svalil jsem se na zem a pustil nůž, ale neztrácel jsem vědomí. Ona po noži skočila rukama napřed a lehla si při tom, toho jsem se rozhodl využít. Skočil jsem blíž a nemilosrdně jsem jí klekl na záda. Jen hekla. Rozháněla se nožem, kopala a snažila se převrátit se. Nedařilo se jí to. Udeřil jsem jí do zátylku a ona znehybněla a upadla do spánku. Popadl jsem jí a vzal jí přes rameno. Do ruky jsem vzal nůž a utíkal co nejrychleji k bráně z pozemku továrny na zvláštní věci. K mému nepotěšení jsem zjistil, že u brány stojí jeden zakuklenec se sekerou těžkou asi jako Mučača. Postavil jsem ji před sebe a přidržoval jí. Dal jsem jí nůž pod bradu a přikázal bezmocnému strážci továrny, aby opustil svou pozici. On tomu tak učinil a já se s rozeběhl pryč, do neznámých ulic neznámé vesnice či města neznámo kde na mapě. Mučaču jsem původně hodlal na tomto místě propustit, ale protože jsem zjistil, že mě asi třicet zakuklenců společně s dělníky vyzbrojenými improvizovanými zbraněmi a vedenými Mučadonem, dal jsem si jí opět přes rameno a zdrhal dál, do neprobádané a tajemné tmy nočního města, s nožem v ruce a neznámou dívkou, ke které měl pravděpodobně Mučadon nějaký blízký vztah přes rameno.